Bolest

22. května 2010 v 18:17 | chillychilly |  jednorázovky
Zase je to depresivní, i když nevím, možná ani ne, to posuďte sami a když se vám bude chtít, tak mi to napište do komentářů, potěšilo by to. Jako vždy, dlouho mi to leželo v hlavě a jako vždy to tam nejspíš mělo zůstat, až moc jsem se do toho vžila a dala tam toho moc ze sebe samé, no nic, přečtě te si to a hlavně komentujte




Říkala mi, ať věřím, že se mi všechno splní, jenom musím věřit a nepřestávat ať je to jakkoli nemožné. The impossible is often untried. A já v to všechno věřila. Doufala jsem, poslouchala a slepě věřila všemu, co řekla, nedokázala jsem si představit, že by mi lhala. Ale lhala mi, lhala mi ve spoustě věcech. Když umřela, pamatovala jsem si, co mi vždy vštěpovala. Věř, a nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávej.
Pak ale přišel on, nevěřil. Spoléhal ne své vlastní síly a já najednou viděla, že to funguje. Přestala jsem věřit že stačí chtít, nestačí, musím dřít a musím si své místo vybojovat. Bylo mi deset a každý den jsem si v duchu nejméně stokrát opakovala: Don´t wish it was easier, wish you were better!  A já chtěla být lepší.
Přišel mi dopis, neměla jsem z toho radost, já věděla, že přijde. Byla to rutina. Nastoupila jsem do školy, do Zmijozelu, kam jinam, nevěřila jsem, spoléhala na své vlastní síly a nechtěla být na něčem závislá. Každý den jsem se zlepšovala, byla jsem nejlepší a jen a jen díky sobě, nikdo mi s tím nepomohl, neuvědomila jsem si to, ale stále jsem věřila. Věřila jsem v sebe. Dostala jsem nabídku připojit se ke skupině kolem jednoho kouzelníka. Věděla jsem, že je to jeden z nejmocnějších kouzelníku, co kdy žil a taky jsem věděla, že se můžu mnoha věcem přiučit. Brala jsem to jako další výzvu, připojila jsem se k němu. Plně jsem věřila, zase jsem něčemu věřila, že jeho idee jsou více než správné. Nebyla jsem žádný fanatik, chtěla jsem být lepší a v něm jsem viděla cestu k tomu jak taková být.
Mohlo to dopadnout všechno jinak, babička mohla žít a já jsem nemusela skončit u strýce, který byl sice hodný, ale svým vlastním způsobem a nutil mě se neustále zlepšovat. Mohla jsem věřit a dostat se do jiné koleje a mít kamarády, kteří by mi dokázali, že existuje spousta věcí o kterých já neměla ani tušení. Mohla jsem mít někoho blízko sebe. Ale ono to dopadlo jinak. Od té doby, co mi umřeli rodiče si mě nikdo nepustil blíž k sobě, babička byla stará a nechtěla, abych se pak jejím odchodem tápila, strýc byl chladný, city byly pro slabé lidi a hlupáky a to on nebyl, neustále nosil chladnou masku a nepustil si mě blíž. Naučil mě si tu masku nasazovat taky. Ve Zmijozelu neexistovali přátelé, strýc mě velmi dobře připravil na tuto kolej.
Mezi stoupenci onoho mocného čaroděje jsem se poznala s jedním mužem. Tolik mi připomínal strýce.  Taky nosil chladnou masku, nikdy se neusmíval a nikdy na sobě nedal nic znát, štěstí, radost, smutek, bolest....žádný náznak jákekoli slabosti. Byl chladný jako mramor. Měl úžasné oči, temné, nerozeznali jste duhovku od zorničky. Když jste se do těch temných tunelů podívali, ztratili jste se. Dlouho jsem se bránila. Něčemu. Ale pak už to nešlo. Zamilovala jsem se. Netušila jsem, že jsem něčeho takového schopná. Byla jsem najednou tak slabá a nechráněná, můj pocit bezpečí a důvěry v mne samou byl pryč. Najednou jsem chtěla věřit, ale bylo pozdě. Tak hrozně jsem chtěla být s ním a tak strašně jsem se za to nesnášela. Byl to však marný boj. Nemohla jsem ho vyhrát. Chtěla jsem na něj zapomenout a zároveň jsem se toho bála. Když na něj zapomenu, přijdu o ten na jednu stranu nádherný pocit, který mě celou vyplňoval. A já nechtěla ztratit ten jediný důkaz mé lidskosti, tu jedinou slabost, která mi zůstala a já se jí držela, jako by na ní závisel můj život.  Teprve teď jsem pochopila: Behind every beautiful things there are some kind of pain
Byla to krásná věc, ale bolela, hodně bolela, jenže já se jí nechtěla vzdát. Bolí to do teď. Je to už dlouho, co to začalo a ne  a ne přstat, naučila jsem se s tím žít. Nikdy se toho nezbavím, já vím, ale už vím, že žiji. Už mám důvod věřit. Každé ráno vzpomínám na slova,která jsem někde viděla vytesaná do kamene, snad je tam vytesal nějaký blázen, nevím, ale já mu rozumím.
There is one pain I always feel which you are never know because it is caused of absence of you.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama