jiná možnost

22. května 2010 v 12:12 | chillychilly |  jednorázovky
Zase další depresivní jednorázovka. Nevím, vážně začínam pochybovat o své schopnosti psát hezké nebo vtipné věci. Docela by mě potěšil nějaký komentář.



Pomalu se brouzdala chladnou vodou říjnového moře. Nevnímala bolest, kterou jí ledová voda způsobovala, bylo jí jedno, že má nohy celé modré od chladu. Umožňovalo jí to alespoň něco cítit a ona věděla,  že ještě není mrtvá. I když i to by možná bylo lepší. Dlouhé tmavé vlasy měla zacuchané a od prudkého větru a byla celá mokrá, jak na ní dopadala vodní tříšť. Jenom pomaličku šla a snažila se přemýšlet. Uvažovala nad tím, jestli měla možnost nějaké jiné volby. Věděla, že tam byla, vždycky tam nějaká jiná možnost je, ona ji ale před tím neviděla. A vlastně jí neviděla ani teď. Bylo by to jen vykoupení zla jiným zlem. A stejně by to někdo udělal místo ní. Stejně by tu ženu nezachránila. O tom, že zemře bylo rozhodnuto už dávno, že to měla vykonat ona jí bylo zadáno jako trest. Trest za to, že neměla ty správné přátele a že se nechtěla neustále podrobovat. Byl to i trest za to, kdo byl její otec. Vlastně ne, on nebyl její otec, alespoń pokud šlo o ní. Ve svých myšlenkách ho málokdy nazývala svým otcem, spíše nikdy.
Jak dlouho jí to trvalo než si kvůli němu získala pověst jakou si získala, než získala kamarády. Kamarádi, ti už se s ní taky nebudou bavit. Není nic než vrah. Sama sobě se tak neuvěřitelně hnusila. Už uvažovala i o sebevraždě, ale co by tím získala, akorát by utekla, a tohle dělají jen slaboši. Ať je jakákoli, zbabělec není!
Tak strašně ho nesnášela. Když jí ukázal její kamarády, jak je mučí a pak když jí řekl, co udělá těm, které ještě nechytil. Vůbec by si jich nevšímal, byly by pro něj děti. Hrozbou by se stali až za pár let, ačkoli byli plnoletí, pořád to byly děti. Ale tahle válka se netýkala jenom dospělých, ta zasahovala i je. Pak jí řekl, jak by mohla své přátele osvobodit. Jak mohla být tak naivní a věřit mu, že je propustí. Byla hloupá, ale to byla jedna z jejích slabin, neustále věřila v to, že lidé ať jsou jakýkoli, mají někde v sobě alespon kousíček dobra. Opravdu si myslela, že je pustí. Jenže její "otec"  snad ani není člověk, proto v sobě nemá kousíček dobra.
,,Můžeš je zachránit. Všechny."
,,Ale jak?
,,Zabij jí." Ukazál jí fotografii zlatovlasé ženy. Krásné ženy. Nevěděla, čím se provinila. Ona si byla jistá, že nedokáže zabít. A ani to nechtěla. Ale jinou možnost neviděla. Bylo zde jakési vyšší dobro. Radši aby umřel jeden člověk než spousta dalších. Navíc tu ženu ani neznala, ale to, co se dělo s jejími přáteli jí neustále ničilo. Připadala si zoufalá a nevěděla kudy kam. Pak zjistila, čím se žena provinila, zachránila jakousi malou mudlovskou holčičku.
Každý den se jí otec chodil ptát, jak se rozhodla. A ona mu každý den říkala, že to nedokáže. Nijak jí za to netrestal, veděl, že nejhorší trest je pro ni to, že nemůže pomoci svým kamarádům. Ten pocit naprosté bezmoci.
Jeden den se jí však nešel zeptat jak se rozhodla, ale donutil jí, aby šla s ním a přímo před jejíma očima jí zabil nejlepší kamarádku. V tu chvíli ho chtěla zabít taky.Najednou zjistila, že není tak težké pocítit takovou nenávist a sílu potřebnou pro zabití. Věděla, že by to dokázala. Našla novou sílu. Poháněla jí neskutečná nenávist. Věděla, že i tohle byl jeho cíl. Na straně dobra není pro takovouto nenávist bez možnosti odpuštění místo. Vyhrál, zase vyhrál, pokaždé vyhrával. Každá prohra ho dokázala neuvěřitelně zlomit, ale on neprohrával. 
Nenávist. To bylo to byla hybná síla pro všechny stvoření temnoty. Nenáviděli, všichni do jednoho. Nenáviděli se mezi sebou, byli obezřetní, protože nevěděli odkud přijde útok. Neměli přátele, alespoň ne ty opravdové. Jakákoli slabost mohla být osudná. Nikdo nikdy nedal na jevo, jak se cítí. Všichni měli chladné masky, jak tohle nesnášela. Celým srdcem se k tomu upnula a nesnášela.
Potom se rozhodla, nedopustí, aby někdo ještě někdo z jejích přátel zemřel, už to nechtěla snášet, nechtěla dál stát v rohu a koukat se. Našla si jí. Byla zrovna ve svém bytě a ani se moc nechránila. Seděla v křesle a jemně se usmívala nad nějakým dopisem. Dlouho si jí prohlížela za oknem a pak zaútočila. Odzbrojila jí a znehybněla.
,,Proč?"
,,Pro vyšší dobro."
Neuvědomila si, že tuhle repliku už kdysi někdo používal. A pak jí zabila. Nedokázala pochopit, proč přijala smrt tak klidně. Pohled jí potom padl na pergamen.
Milá maminko, mám se tady dobře, všichni jsou strašně hodní, ale stýská se mi po tobě, babička říkala, že zítra přijedeš, už se těším. Zatím ti posílám pusu

Zabil je, všechny je zabil. Nenachal žít ani jednoho z nich. Podařilo se mu chytit i některé, kteří mi unikali a zabil i je. A ona pochopila, ničil tím i její vazby k dobru. Už nedokázala věřit v to, že v každém je i kousíček dobra. Sama si nasadila chladnou masku bez citů a živila se nenávistí. Jednou mu to oplatí.

Brouzdala se chladným mořem a přemýšlela. Nikdo už jí nezbyl, všichni zemřeli. Zabil všechny, kteří jí byli blízcí. Uzavřela se sama do sebe a přemýšlela, jak mu to všechno vrátí. Smrt pro něj bylo málo.
PRÁSK
Někdo se do její blízkosti přemístil a okamžitě ji odzbrojil. Byl někomu strašně podobný, jenom si nemohla vzpomenout komu. Namířil na ní hůlku.
,,Proč?"
,,Pro vyšší dobro." Zelený záblesk a pak tma.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama