Jak to všechno začalo

15. června 2010 v 16:50 | chillychilly |  Staré časy (HP FF)
Taky znáte tu beznaděj o zkouškovým? Musíte se naučit miliardu věcí a tak milon stránek zpaměti? Taky vás to tak ubíjí, mě teda úplně, bohužel jsem ten typ člověka, co si všechno nechává na potom, potažmo na nikdy. A jednou ho to dožene, což se mi právě stalo, známky mi šlapou na paty a já poddávám své lenosti a apatii, které občas přeroste v šílenství. Moment, tak hrozný to se mnou není. Sice s tím nic nedělám, ale vadí mi to. Tak nevím, pořád z toho nevycházím zrovna nejlépe a ve výsledku to dopadne stejně. Teda, to jsou zase kecy:) 
Takže taková delší jednorázovka, rozdělená do více dílů  :)



Paní Garretová právě uklízela a po očku sledovala svoji dcerku, jak si hraje na zahradě.Pak zahlédla podivně oblečeného muže a po chvilce kradmého pokukování mu věnovala celou svou pozornost, vypadalo to totiž, že jde k nim. Opravdu mířil k nim a tak se paní Garretová, které přišlo neslušné na cizího člověka tolik zírat začala znovu věnovat uklízení a po chvilkách kontrolovala, jestli tem muž nezměnil směr. Podivín přišel až k brance a aniž by se přesvědčil, že je na správné adrese, zazvonil. Žena přestala předstírat utírání prachu a vydala se ke dveřím, aby neznámému otevřela.

,,Dobrý den, přejete si?" Muž před ní byl velmi vysoký
a vypadal tak na padesát, vlasy měl prokvetlé stříbrem a na zkrouceném nose půlměsíčkové brýle. Na sobě smaragdový plášť a budil velmi výstřední dojem, proto se nelze divit, že paní Garretová nebyla až tak vstřícná.

,,Dobrý den, jmenuji se Albus Brumbál a jsem učitelem ve škole v Bradavicích, přišel jsem ohledně vaší dcery, mohu dál?" žena v životě o žádných Bradavicích neslyšela a neměla moc chuť cizího člověka zvát do domu, ale nechtěla působit neslušně, proto mu uvolnila cestu a zavedla ho do obývacího pokoje, přesto však zůstávala i nadále ve střehu, něco jí na něm přišlo podivné.

,,Mám pro Amelii dojít?" zeptala se a mezitím lila do šálku čaj a pokládala na tác sušenky. Muž byl pohodlně usazen v houpacím křesle a mírně se usmíval.

,,Ano, to bude nejlepší." paní Garretová zavolala na dívku na zahrádku, aby se umyla a přišla a
než se Amelii dostavila do pokoje seděli v trapném tichu.

,,Dobrý den." slušně pozdravila drobná tmavovlasá dívka s výraznýma očima.

,,Dobrý den, Amelii, jsem učitel ve škole v Bradavicích, ty jsi, pokud vím měla nedávno jedenácté narozeniny a od jedenácti přijímáme mladé lidi k nám do školy."

,,Do jaké školy, nikdy jsem o žádných Bradavicích neslyšela." Řekla až příliš ostře paní Garretová, nechtěla působit neslušně, ale na tom člověku se jí něco nezdálo.

,,To jste ani nemohla. Je to, řekněme, výběrová škola."

,,Výběrová? Nejsem si vědoma toho, že by Amelii byla v něčem natolik výjimečná. Navíc ani nemáme peníze na to, abych ji mohli udržovat na nějaké, jak vy říkáte, výběrové škole."

,,Je to škola pro mimořádně neobyčejné lidi, a věřte mi, že vaše dcera je v mnoha ohledech nadaná."

,,V jakých ohledech je ta vaše škola výjimečná."

,,Je to škola pro kouzelníky." Po tomto prohlášení nastalo ticho.

,,Kouzelníky?" zeptala se paní Garretová hlasem, který naznačoval, že to muž proti ní nemá v pořádku.

,,Ano, kouzelníky a vaše dcera k nám byla zapsána."

,,Ano, samozřejmě, moje dcera je čarodějka, že, no vždy jsem to tušila." žena začala vstávat a šla ke dveřím.

,,A teď bych vás, pane Brumbále, chtěla poprosit, abyste opustil můj dům."
otevřela dveře a velmi neslušně se ho snažila vyprovodit.

,,Já jsem čarodějka?" ozvala se holčička zamyšleným hláskem a měřila si velkýma očima Albuse Brumbála.

,,Jistě a určitě budeš výborná." muž si zjevně paní Garretové nevšímal a nakláněl se nad dívenku.

,,Ale kouzla neexistují."

,,Jistěže existují."

,,Nevěřím vám, není mi pět, jsem velká na to, abych vám uvěřila tyhle povídačky."

,,Povídačky?" pozvednul obočí bradavický učitel, vytáhl hůlku z kapsy a mávl s ní. Věci kolem něj začali poletoval a odněkud se linula nádherná hudba. Holčička se tvářila nadšeně, ale paní Garretová vyděšeně vykřikla a vběhla do pokoje, kde se snažila věci přimět, aby se daly do pořádku.

,,Nechte toho," hystericky křičela. Nechápala to, nic takového neexistuje, najednou se jí všechna její reálná přesvědčení zhroutila.

,,Už mi věříte?" zeptal se Brumbál tichým hlasem.

,,A já budu tohle taky umět?" zajímala se dívenka dychtivě.

,,Samozřejmě, byl bych rád, kdyby jste mi potvrdili přijetí do školy." podával jim úředně vyhlížející listinu. Paní Garretová nakonec neochotně souhlasila a před odchodem jí Brumbál dal různé instrukce a navrch přidal papír ohledně věcí, které si mají pořídit.

Prvního září stála malá holčička před nablýskanou červenou lokomotivou a plnými doušky nasávala ten nevšední vzduch. Její maminka se necítila zrovna nejlépe narozdíl od Amelii, která si připadala jako ryba
ve vodě mezi tím množstvím sov a koček a podivně oblečených lidí vykládajících si o věcech, kterým ani za mák nerozuměla. Pomohla dceři s věcmi do vlaku, políbila jí a vynutila si slib, že jí brzo napíše. Amelii se už nemohla dočkat, až bude na hradě a uvidí všechnu tu nádheru, která je určena pouze těm "výjimečným".

,,Je tu volno?" zeptal se chlapec malé tmavovlasé holčičky.

,,Jistě."

,,Taky jedeš do prváku?" zeptal se.

,,Jo, jinak, jmenuji se Amelii." Dívka si chlapce prohlédla, nebyl ani tak moc malý, měl podivně ostříhané vlasy tmavé vlnité vlasy, chladný pohled bouřkově modrých očí a oblečen byl ve velmi ošuntělých kalhotách a zažloutlé košili.
,,Tom,"
podal jí chlapec chladnou ruku. Ačkoli se k ní choval přátelsky, vyzařovala z něj jakási chladná nadřazenost.

,,Tvoji rodiče jsou oba kouzelníci?" otázala se po chvíli Amelii.

,,Matka byla čarodějka, otec mudla," to slovo vyprsknul s odporem.

,,Aha, neměl jsi ho rád?"

,,Nepoznal jsem ho, ale vím, že matku odkopnul a ona pak kvůli němu umřela, vyrůstal jsem v sirotčinci."

,,To je mi líto."

,,A jak je to u tebe?"

,,Mamka není kouzelnice, je tedy, ta, mudla, a o otci nic nevím."

,,Aha. Slyšel jsem, že nás budou zařazovat do různých kolejí."

,,Toho se docela děsím." zavrtěla se nervozně dívka, zbytek cesty jim proběhl v neutrálně laděném rozhovoru přerušovaném chvilkami ticha, kdy se oba koukali z okna.


Prvňáčci už za sebou měli plavbu přes jezero a teď stáli ve Velké síni, kde poslouchali píseň moudrého klobouku. Podle něj Amelii získala dojem, že se nutně musí dostat do Mrzimoru, přišlo jí to jako
taková kolej pro všechny. Věděla, že na Zmijozel nemá nárok, nebyla čisté krve.

,,Garretová, Olga Amelie." vyvolal ji hlas Albuse Brumbála. Dívenka vystoupila z řady a podívala se na Moudrý klobouk se značnou nervozitou.

,,Garretová Amelii, vidím v tobě velký talent, je to jasné, jiná kolej by pro tebe nebyla tak dobrá
bude to HAVRASPÁR!" dívka si ulehčeně oddechla a zamířila ke stříbrno-modrému stolu, který jí tleskal. Povzbudivě se usmála na bledého černovlasého chlapce stojícího uprostřed davu. Trvalo to ještě dlouho, než se na něj dostala řada.

,,Raddle, Rojvol Tomas." zvolal Brumbál a Ameliin společník z vlaku sebevědomě vystoupil na podium, kde stála třínohá stolička
a na ní byl položený starý klobouk. Trvalo to jen zlomek vteřiny, jenom malý, téměř nepostřehnutelný okamžik, kdy se klobouk dotknul jeho hlavy a okamžitě vykřiknul: ZMIJOZEL.
Chlapec nedal najevo téměř žádnou emoci. Ale kdokoli by se na něj podíval blíž, poznal by, jak je na sebe pyšný. Amelii to bylo líto, první kamarád, kterého si tady našla a hned byli rozděleni




  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michall Michall | Web | 2. listopadu 2012 v 8:25 | Reagovat

Vést druhé je záležitost srdce, ne hlavy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama