Mračna

15. června 2010 v 21:15 | chillychilly |  Staré časy (HP FF)
Tak jo, pokusila jsem se to nějak předatlovat, leč nebude to asi ono...jsem z toho taková nějaká přešlá, stává se mi to pořád:(
Jinak menší posun v čase a pak další....



Vysoká dívka s dlouhými tmavými vlasy a výraznýma očima stále na nástupišti a červená parní lokomotiva vedle ní vypouštěla do ovzduší množství kouře. Najednou se jí zazdálo, že uviděla svojí kamarádku a tak začala zuřivě mávat oním směrem. Nemýlila se a za chvilku k ní přiběhla drobná blondýnka. Objali se načež se u nich objevili jejich ostatní spolužáci z Havraspáru a tak se ve veselé náladě vydali najít si nějaké prázdné kupé. Amelii se pohodlně zavrtala do sedačky, bylo jí příjemně, už z ní zase padaly veškeré starosti, mířila totiž domů. Už to bylo pět let, co se na jejich prahu objevil výstřední muž a představil se jako Albus Brumbál. Pět let, co se dozvěděla, že patří do úplně jiného světa, do světa, kde se jí zalíbilo a kde se cítila být doma více, než ve světě, kde prožila celých jedenáct let. Posledních pět roků, kdy studovala v Bradavicích patřilo k nejlepším letům jejího života. Vzpomněla si na svého úplně prvního kamaráda, na chlapce, se kterým se seznámila při své první jízdě vlakem. Na Toma. Mírně se zamračila a pohlédla ke dveřím. Uviděla ho na chodbičce. Tom se velice změnil, už to nebyl ten malý kluk s podivně ostříhanými vlasy a ošuntělým oblečením. Nyní měl delší tmavé vlasy, které mu elegantně spadaly do pohledného obličeje. Byl krásný, ale ledovou krásou nedostupných. Amelii vstala a vydala se za ním na chodbu.

,,Tome! Ahoj." pozdravila ho vesele.

,,Amelii." přes typický chladný výraz mu na chvilku přeběhl vřelý úsměv. Pak se ale otočil a podíval se do kupé odkud vyšla.

,,Děti mudlů." pronesl znechuceně.

,,Ano, děti mudlů. A nevím, co je na tom špatného, jsou to výborní čarodějové."

,,Je to špína. Mají nečistou krev."

,,Nezapomeň hlavně na to, že i ty máš ve své krvi právě tuhle špínu." naštvaně se k němu otočila zády a odcházela. Nechápala, proč se chová takhle.

,,Nezapomínám." pronesl chladně k jejím zádům.

,,Kde jsi byla?" zeptala se naštvané Amelii její spolužačka.

,,Za Tomem."

,,Aha. Nechápu, proč se s ním kamarádíš. Je hezký, to sice ano, ale hrozný suchar a taky násilnické hovado."
Drobná blondýnka byla ke všem normálně milá, ale Toma nesnášela. Amelii to svým způsobem i chápala. Tom byl vším naprosto typický Zmijozel. Nejenže se poctivě držel svých názorů na čistotu krve a striktně je dodržoval. Zjistil také, že jeho matka, Meropa Gauntová, byla přímým potomkem Salazara Zmijozela. Byl tímto poznatkem nadšen. O to víc se upnul k nenávisti vůči svému otci. Mladík byl velmi nadaný student, bohužel své nadání uplatňoval v jiných věcech, než by se dívce líbilo. Byl nejlepší v ročníku a většina učitelů prohlašovala, že nikdy nepoznala, tak výtečného studenta. Všichni od něj v budoucnosti očekávali velké věci, ale ani v nejdivočejších snech si nedokázali představit, jak velké ty věci ve skutečnosti budou.

,,Amelii, promiň, choval jsem se hloupě, myslím ve vlaku." omlouval se jí Tom po jedné společné hodině. V jeho hlase však nebyla ani stopa lítosti. Amelii občas připadalo, že je naprosto bez citů.

,,Vadí mi, když jim tak říkáš."

,,Jak? Myslíš, když o nich říkám, že jsou to šmejdi? Ale ono to tak je. Nepatří sem."

,,V tom případě jsem šmejd taky a nestydím se za to." Amelii už byla zase naštvaná.

,,Nejsi, tvůj otec byl, určitě čaroděj z nějakého velmi váženého rodu."

,,Nědělej si naděje. Můj otec byl obyčejný mudla."

,,To nemůže být pravda."
chytl jí za pas a podíval se jí do očí. Dívka se najednou od jeho tmavě modrých zřítelnic nemohla odtrhnout, úplně se v nich utápěla a začali se jí vybavovat vzpomínky na její rané dětství. Pak se dostala ke vzpomínkám ze školy. Znovu prožívala celý svůj život. Tom se pokoušel v ní vyvolat myšlenky na jejího otce, ale nešlo to, nikdy ho totiž nespatřila.
On na mě zkouší nitrozpyt? To teda ne! Naštvala se a tím se jí podařilo vyhodit jeho mysl ze svojí hlavy. Bohužel nebyla v tomto umění zběhlá a tak se jí podařilo proniknout do Tomovy, momentálně nechráněné, mysli.
Viděla všechno. Všechno to jeho ponížení. Pak naději, kterou dostal, když nastoupil do školy v Bradavicích. Viděla věci, které by byla radši, kdyby jí zůstali skryty, mučení mladších studentů, kterým poté vymazali paměť a nebo jim vyhrožovali. A tohle všechno bylo prostoupeno jednou velkou nenávistí a jedním velkým přáním. Nenávistí ke svému otci. Nenávistí k člověku, který jeho matku odvrhnul, protože zjistil, že je čarodějka. Odvrhnul člověka, který měl Toma jako jediný na světě rád. Člověka, který by ho naučil milovat, ženu, která kvůli němu byla ochotná i zemřít. Mysl mladíka vyplňovala obrovská touha po smrti. Po smrti otce. Chtěl ho zabít, aby se konečně osvobodil od toho slabošského citu, od lásky.

Amelii vypadla z mysli mladého Zmijozela a utekla pryč. Tom tam jen stál a koukal se za ní. Poprvé za svůj život v Bradavicích pocítil nejistotu. Měl by jít za ní a dát jí za vyučenou. Ale to nedokázal, ať chtěl nebo ne, ještě kousíček lásky v něm přebýval a ten kousíček směřoval právě k vysoké dívce, která před chvílí utekla. Věděl, že dneškem skončilo jejich už tak dost chatrné přátelství. Zaskočilo ho, že mu to bylo líto.


Rok se s rokem sešel a pak ještě s druhým. Amelii už měla dávno po zkouškách a jen tak se potulovala po školních pozemcích. Uteklo to nějak rychle. Jen se tu zabydlela, už musela pryč a nebyla naděje, že by se sem kdy vrátila. zažila zde nejkrásnější roky života, ale teď byl čas, aby si i ona našla své místo ve světě. Jedno věděla naprosto jistě, kouzel se nevzdá. Její mamka je neměla ráda a to byl i důvod, proč se své dcery už sedm let více méně stranila, na prázdniny jí posílala k babičkám a dopisy jí téměř nepsala. Dívka si uvědomila, že je zde ještě někdo, komu bude tenhle hrad se spoustou svých drobných i velkých tajemství chybět. Tom. Jak na něj mohla zapomenout. Už dva roky se spolu nebavili a přesto jí chyběl. V mnoha věcech se s ním neshodovala, ale pořád to byl její první kamarád po příjezdu do školy. A na takové se nezapomíná.
Poslední den v Bradavicích. Amelii se cítila podivně prázdná, ale nedokázala brečet, jako spousta jejích spolužaček. Najednou ho zahlédla.

,,Tome!!!"

,,Amelii." vyslovil její jméno se zvláštní nostalgií. Nikdy nevyjadřoval jakékoli city či pocity, pouze pokud šlo o ní, nedokázal si pomoct.

,,Chtěla jsem se jen rozloučit." Objala ho.

,,Prosím Tome, nedělej to, v co doufáš, prosím."

,,Amelii, už není cesty zpátky, ne pro mě."

,,Pokaždé máme jinou možnost."

,,Já už ne." Dívka si vzpoměla na zdánlivě nesouvisející zprávičku, které se o letních prázdninách objevila v mudlovských zprávách, v nějaké vesnici, snad se jmenovala Malý Visánek, došlo k podivné vraždě. Byla vyvražděna jedna velmi vážená rodina, ale za opravdu podivných okolností. Až moc to zavánělo magií. Amelii se od mladíka odtáhla. Pochopila.

,,Ne, pro tebe už není."

,,Radši se mi nesnaž plést do cesty, protože jestli se
v budoucnosti někdy potkáme, budeme každý stát na jiné straně barikády. " Amelii pochopila a odešla za svými kamarády do vlaku. Bylo jim teprve osmnáct, ale jí přišlo, jako by život skončil. A měla pravdu, kouzelnický svět stál na pokraji dlouhaletých bojů a temných časů. Časů, kdy se každý třásl jen při pomyšlení na jméno lord Voldemort.


  nečetla jsem to po sobě, takže se vám omlouvám za neuvěřitelné množství chyb.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama