Nejsem hračka

28. června 2010 v 20:10 | chillychilly |  jednorázovky
Tak jo, docela mě baví psát na témata týdne, nyní je to o hračce, snad se bude líbit. Je to docela depresivní a tak trochu z jiného soudku, ostatně jako vždy. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte, prosím, komentujte.



Stojím u silnice a doufám, že dneska někdo zastaví. Doufám, že to bude slušný člověk, ne jako minule. Pomalu sklopím hlavu a rychle v zrcátku překontroluji, jestli make-up překryl podlitiny na mém obličeji. Ty na těle jsem se snažila zakrýt oblečením. Mám strach, ostatně jako vždy. Nikdy nevím, na koho narazím, můžu jen doufat, že přijede můj princ na bílém koni, respektivě v stříbrném autě a bude chtít svézt k hotelu, tam pak se mnou stráví noc, ráno si mě najme na celý týden a nakonec si uvědomí, že žádnou jinou než jsem já nechce. Tak tohle je blbost, to se děje pouze ve filmech, jenže já ve filmu nejsem. Po prvé jsem doufala, že se z toho vzbudím, nutně jsem potřebovala peníze a už nevěděla, jak je vydělat. Můj problém je, že svobodnou mladou matku bez jakéhokoliv vyššího vzdělání nikde nezaměstnají. A tak jsem si začala vydělávat takhle. Dřív jsem se styděla, teď už ne. Zvykla jsem si, každý si zvykne. Jsem prostě hračka na ukrácení dlouhé chvíle, na zahnání samoty a občas i na vybití vzteku.
Jsem jenom hračka, nic víc. Nemám jiné místo ve světě. Každý mě použije a pak odhodí. Nikoho nezajímá, jestli něco cítím, proč taky, jsem jenom ta špinavá holka u silnice, která se nechá využít a pak za to dostane zaplaceno. Někdo je slušný, ale většina si myslí, že si se mnou můžou dělat co se jim zlíbí. Ale já jsem lidská bytost, nejsem z plyše, mám srdce, mám city, nejsem něco co můžete použít a odhodit.

,,Za kolik kotě?" potetovaný chlápek se naklání z okýnka náklaďáku a cení své zažloutlé zuby. Pokouším se usmát a sděluji cenu. Nevypadá nejhůř, třeba ten, co zastavil u té vedle vypadá jako pěkný prase.

,,Tak si nastup." otevře dveře. Jakmile si sednu, uhání pryč.

,,Co to děláte, Měl jste zajet jen za roh." zděšeně křičím.

,,Drž hubu." hrubě mě okřikne. Za půl hodiny zastaví. Vůbec netuším, kde to jsme. Silou mě vystrčí z auta. Chvíli se pokouším bránit, ale potom se vzdávám, radši než se nechat mlátit to vydržím. Konečně to všechno skončilo. V roztrhaném oblečení, zmlácenou a poníženou mě nechává ležet v trávě na kraji lesa a odjíždí. Ležím tam dlouho, je mi zima, ale ten chlad mě podivně uklidňuje. Ležím a nevnímám.

Jsem jenom hračka, nic víc, můžou si se mnou hrát a nebrat na mě ohledy.
Nechci být loutka, nechcí být hračka, už ne.

Stojím na kraji silnice a zastvuje u mě náklaďák.

,,Za kolik kotě?" potetovaný chlápek se naklání z okýnka náklaďáku a cení své zažloutlé zuby. 

,,Všechno, co máte." směju se na něj do okýnka. Nastupuji si a v kabelce pevně svírám rukou chladnou ocel. Veškerý strach mě opuští a zůstává jen touha po odplatě. Veze mě daleko, ale já nekřičím, ani se nedivím, přesně v tohle jsem doufala.

,,Tak si vystup, koťátko." chtivě se na mě podívá. Já však vytáhnu zbraň z kabelky a namířím na něj. Vystřelím. Muž ještě chvíli žije a vyčítavě se na mě kouká. Nevnímám nelidský křik, který se dere z jeho úst. Konečně to skončilo.

,,Nejsem žádná hračka!" zakřičím do ticha.   
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 28. června 2010 v 20:25 | Reagovat

dobře ty. já jsem psala o svých panenkách a ty o "stopování"... Dobré pojetí! 8-)

2 chillychilly chillychilly | 28. června 2010 v 20:47 | Reagovat

[1]: Díky, chvála vžycky potěší

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama