Služba

19. června 2010 v 15:04 | chillychilly |  jednorázovky
Něco málo k tématu Smrt, tak nějak se mi to zrodilo v hlavě chtělo to ven, tak jsem to napsala, asi to mělo zůstat na svém ukrytém místě v koutě mé mysli, ale nezůstalo. Omlouvám se za chyby nečetla jsem to po sobě. 



Smrt. Je nestranná, tudíž i spravedlivá a spávná. Je vysvobozením, je milosrdná, každému pomůže, každému, jenom mě nastavuje záda. Prosím jí, ale nejde. Vidím jí, ale ona nechce vidět mě. Ukazuje hodiny, ještě není můj čas. Říká: jdi spát. A já se ptám, Proč? Proč mi nedopřeje alespoň den odpočinku, proč nemůžu umřít jen na jeden den a pak se znovu vzbudit, proč je nevratná. Ale kdo by se chtěl vrátit. Smrt je jen průvodce, celý život nás doprovází a celý život nám stojí po boku, klidně s námi kráčí. U někoho jde rychleji, u někoho pomaleji, ale neustále ji cítíme v zádech. Nemá cenu před ní utíkat, jednou si pro nás přijde a obejme nás, tak jako nás objímala matka, zase budeme v bezpečí. Život a Smrt, dva strážci. Oba stojí nad propastí a hlídají. Na jedné  straně Život, který nás do propasti uvrhne a na druhé straně Smrt, která nás vytáhne ven. 
A já padám, padám dlouho a už mě to unavuje. Prosím proto Smrt, aby mě přijala k sobě. Prosím a zaříkám se. Budu ti sloužit. Pád se zpomaluje a ona se ke mně obrací obličejem. Teprve teď jí vidím a leknu se. Ne, že by byla odpudivá, prostě to člověka vyděsí.

Sloužit mi?

A já jí odpovím, že ano. Už tady nechci být ani den. Klidně půjdu sloužit i do pekla. Ačkoli je Lepší vládnout v pekle než-li sloužit v nebi. Chci sloužit Smrti, to ona stojí mezi nebem a zemí.

Sloužit. neustále se rozmyšlí, moje nabídka ji zaujala, asi jí to nikdy nikdo nenabídl.

Lidé mne prosí, ať je nechám žít. Proklínají mne proto, že jsem jim vzala příbuzné. Že jsem je připravila o lásku. Pár z nich mne vítá s otevřenou náručí. Ale ty mi chceš sloužit. To nedokážeš, nikdo to nedokáže.

Dokáži to, já to vím. Nepatřím sem, nejsem odtud, život mě vybral snad ze škodolibosti, nebyla jsem připravena na život a přesto mě sem poslal a teď, když ještě nemůžu umřít, chci se Smrti alespoň přiblížit.

Já tě přijmu, ale budeš mi sloužit bez výhrad a naprosto oddaně.

Souhlasím, se vším, chci jí sloužit, i kdyby to znamenalo cokoli.
Můj pád do propasti se zastavil a já byla ve vzduchoprázdnu. Snad to byla hodina, snad to byl den nebo rok. Nevím, Nepadala jsem ani jsem nestoupala a kolem mě proudili duše ostatních. Já jen dohlížela na pořádek. Stála jsem po boku Smrti a koukala se na ten neustálý shon a pak na to poklidné stoupání duší zemřelých nahoru.

Ještě pořád mi chceš sloužit?

Zeptala se mne snad po roce, nebo po dvou. Přikývla jsem. Bylo to to vítané uklidnění. To, po čem jsem toužila. Možnost na den umřít a pak se najednou probudit. Nebylo to nezvratné. Měla jsem zde tolik vytoužený klid. Smrt nemluvila. Byla klidná a pozorovala. Koukala se, jak jí lidé spílají nebo naopak, jak jí velebí, že je zbavila jejich utrpení. Při tom ona nic z toho nedělala, ona pouze dohlížela na pořádek. Můj strach ze smrti se vypařil. Ani jsem nevěděla, že nějaký mám, ale věděla jsem, že až se příště potkáme, pozdravím se s ní jako se starou známou, kterou byla. Vžyť mě doprovázela už od mého narození.

Tvá služba pomalu končí, musíš se vrátit zpět.

Věděla jsem, že to tak bude, přesto se mi nechtělo vrátit do toho dennodeního shonu, ale měla jsem určitý úkol na zemi a musela jsem ho před smrtí vykonat. Nesměla jsem svůj život zahodit, musela jsem ho prožít naplno. Neloučili jsme se, přece se ještě potkáme, tak co, jenom mě pustila a já jsem znovu začala padat.

,,Už se probírá." zaslechla jsem z dálky nějaký hlas.

,,Slečno, slečno, slyšíte mě?" pomalu jsem otevřela oči a zamrkala, kolem mě bylo spoustu světla, byla jsem na nějakém sále. Byla jsem tmavý a špinavý ostrůvek uprostřed oslepující běloby. A bolest, ani jsem netušila, že něco dokáže tolik bolet, chtěla jsem se vrátit do toho nebytí. Proto jsem znovu zavřela oči a prosila Smrt.

,,Slečno?" ten člověk byl neodbytný.

,,Ano." můj hlas zněl slabě a nepoužívaně. ,,Co se stalo?" dostala jsem ze sebe.

,,Měla jste autonehodu, převezli vás sem v bezvědomí ."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hanča Hanča | E-mail | Web | 19. června 2010 v 16:08 | Reagovat

Je to moc pěkné. Je dobře, že sis to nenechala pro sebe. :-)

2 Lilly Lilly | E-mail | Web | 12. června 2012 v 21:09 | Reagovat

Veľmi pekne napísané! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama