Znovu jedna

21. června 2010 v 21:36 | chillychilly |  jednorázovky
Tak a teď by mě zajímalo, co si o tom myslíte. Psala jsem, co mě napadlo. Je to takový dialog mezi dvěmi částmi duše. Zároveň to ale souvisí s tématem. Nejspíš jsem si to znova měla nechat pro sebe, protože to není přesně to, co se mi při psaní odehrávalo v hlavě, ale já nejsem sobec i když možná trochu jo, jinak bych vás nenutila to číst :)



Buď úspěšná. Musíš být žádostivá a průbojná, aby jsi se někam dotala. ženu se někam, do neznáma, kam mne nenávratně poslala moje rodinu, mé okolí. Moji rodiče, vidí svůj úspěch skrze mne, daří se ti, je to vlastně vizitka toho, že jsme dobří rodiče. Jen tak dál a dál, stoupej na horu úspěšnosti, buď lepší a lepší, věř jen sama sobě a svým silám, nespoléhej na ostatní, buď ráda, že jsi se naučila být taková.

Proč to říkají? Copak já chci být taková? Bez víry v nějaké vnější okolnosti, bez víry v zázraky, věřit jenom sobě. Jsme jenom prázdná nádoba, do které oni ukládají své tužby, jsem jenom sklo skrz které oni vidí vlastní úspěchy. Oni si dokazují vlastní schopnost skrze mne. Já mám sny. Jiné. Nechci být taková, nechci být ta nejlepší. Chci věřit ne jen sobě. Chci věřit v lásku mezi lidmi, chci věřit v to, že se dokáži zastavit a být na jednom místě, ne se jen hnát dál a dál.

Co to meleš? Jaká víra? Jaké zázraky? Nad něčím takovým nepřemýšlej, zbytečně tím ztrácíš čas. Ten čas, který můžeš využít daleko líp. Proč se zastavuješ?

Zázraky. Dějí se. Koukni, rozhlédni se, vidíš ty barvy, tu pestrost kolem, to je ono, to je ta víra. Každý to může nazývat jakkoli. Jeden věří v Boha já věřím v přírodu. Věřím v to, že se každý den stane milion zázraků, není tohle úspěch. Neměla bych se spíš zastavit než se hnát tam dál, někam za vlastním pseudoúspěchem? Kdo si mě bude pamatovat? A pak, až jednou budu umírat, budu si moct říct, že jsem prožila život naplno?

Nemysli na to, tohle jsou nemožné myšlenky. Jestliže budeš dobrá studentka a najdeš si výhodné zaměstnání, ve kterém budeš úspěšná, tak prožiješ svůj život naplno. Co by jsi chtěla víc?

Svobodu. Vlastní svobodu duše. Nespoutanost nějakými zákazy, příkazy a jinými smyšlěnými pravidly mého okolí. Chtěla bych žít? To toho chci tolik?

Žiješ. Nepokoušej se takhle myslet. Jen ti to otráví zdravý rozum.

Rozum? Mám já vůbec vlastní rozum? Co jsi ty vlastně zač?

Jsem součástí tebe samá.

To není možné, jsme každá tak jiná. Já chci být volná a ty toužíš po spoutání.

To není pravda, já netoužím, ale chci a když chci, tak to i dokážu.

Napadlo mě, co takhle spolupracovat? Nebude to ten největší úspěch? Skloubit tužby a pocity s vírou v sebe sama a s chutí do života. S chutí něco dokázat, ale zároveň žít?

Spolupracovat? S tebou? Nemožné, jsi tak lehkomyslná.

Ale beze mne nic nedokážeš.

Jsem samostatná.

Ne, to nejsi.

Možná máš pravdu.

Jsme jedna mysl, jedna duše, jeden člověk, spolupracujme spolu.

Ano. Jeví se mi to jako nejschůdnější řešení.

A ty jsi tvrdila, že se zázraky nedějí? Věř a víra tvá tě uzdraví. Věř že to dokážeš, věř na zázraky a ono se to splní. Chce to jen silnou vůli. To je cesta k úspěchu.

(dívence se konečně podařilo se postavit na nohy, potom se vratkým krokem vydala ke stolu plném sladkostí. Považovala to za svůj osobní úspěch. Už nikdy nespadla a kráčela životem vyrovnaná a klidná. Když umírala, usmívala se sama pro sebe, ano, byla úspěšná, vyhrála svůj vnitřní boj a prožila život plný radostí a zázraků.    
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama