Strom

17. července 2010 v 20:51 | chillychilly |  Le Conte de Fée
Tak jsem se rozhodla zde uveřejnit svoji starou povídku. Zatím jsem jí nedokončila a ani nemám představu, jak skončí, ale snad se k tomu někdy dostanu :). Příběh vás zavede do světa stojícího na pomezí toho našeho a říše kouzel. Je to svět kamenů a není v něm místo pro stromy rostliny a jiné věci. Je to svět, který se rozkládá všude kolem nás, protože střeží hranici do říše kouzelných tvorů a pamatujte, do říše čar, kouzel a divů je to jen co by jsi kamenem dohodil:)



Tak se po roce vrátila. Po roce, který pro ni byl sice namáhavý, ale o to lepší. Ze začátku se musela poprat s jazykovou bariérou, jako výměnná studentka ve Francii to neměla zrovna lehké, ale nakonec jí ta výměna spoustu dala. A taky si tam odpočinula od toho neustálého kolotoče jak fyzického, tak i psychického napětí, které tady panovalo. Ale ono se to ani jinak nedalo, museli se toho hodně naučit a proto studenti byli podrobeni neustálému stresu, na který si po chvíli zvykli.
Znovu uvidí známé tváře, znovu uvidí své kamarády, které tak dlouhou dobu neviděla. S ulehčením se nadechla a měla chuť se roztančit. Prošla kolem zrcadla a usmála se na sebe. Ta změna jí opravdu prospěla. Naučila se být spokojená sama se sebou a vyzařoval z ní zvláštní klid. Velikou výhodou také bylo, že jí tam naučili velkému sebeovládání, které sice nebylo dokonalé, ale alespoň ví, jak má na sobě pracovat.
Zašla za roh a zamířila ke dveřím učebny, kde měla zhruba před pěti minutami být.
Zhluboka se nadechla, zaklepala a vešla.

,,Á, Malachit, už jsem se bála, že nás nepoctíte návštěvou. Posaďte se, prosím." Vyzvala jí učitelka a otočila se zpět k tabuli, na které už měla rozkreslený nějaký složitý graf. Spolužáci se na ní však koukali dále a vesele se usmívali. Tedy, až na jednu výjimku, samozřejmě. Malachit jim úsměv oplácela a sedla si vedle své
nejlepší kamarádky
Jantar.

,,Bonjour, mon amie, doufám, že jsi strávila magnifique temp en belle France." Usmála se krásná blondýnka na nově příchozí.

,,Šlo to." Ušklíbla se dotazovaná.

,,Nějaké zklamání? V belle France
ne sont pas amusant gaçons?"

,,Non, mon amie, au contraire, mai někdy beacoup." Odpověděla a obě vyprskly smíchy, za což se jim dostalo odměny v podobě znechuceného pohledu od tabule, takže si už nic nedovolily říct.
O přestávce se kolem Malachit utvořil hlouček spolužáků s více či méně stejnými dotazy. Serpentin na ně vrhnul pohrdavý pohled a s elegancí jemu vlastní dal okázala najevo, ža ho ani v nejmenším nezajímá, kde byla a co tam dělala.

,Proboha, to je takový děsný, otravný a namyšlený idiot! Co si o sobě vůbec myslí.´ pomyslela si v duchu Malachit.

Na večeři se stala událost, díky které měla alespoň týden škola o čem diskutovat. Ve stínu této události byl i Malachitin návrat zapomenut.
Právě když večeře končila vešla do síně velmi zvláštní dívka a neomylně zamířila přímo k řediteli. Ten nevypadal vůbec zaskočeně, vlastně se celou dobu usmíval. On už jenom její vzhled by vystačil na pár dní zaníceného diskutování. Po pás dlouhé sněhobílé vlasy, téměř černé oči, ve kterých nerozeznáte panenku od duhovky, vcelku hezký obličej, ale posetý množstvím jizviček Tu nejzvláštnější měla u kořínků vlasů na čele a měla srpkovitý tvar, vypadala, jako by tam byla vytvořena schválně.
Ředitel vstal a s úsměvem se otočil na celou školu: ,,Toto je vaše nová spolužačka - Javor." Oznámil a pozorně si prohlížel, jaké pozdvižení jeho prohlášení vyvolalo.
,,Vážně řekl Javor?" zeptala se nevěřícně, stejně jako polovina jídelny Jantar.

,,No, už to tak vypadá. To je velmi…neobvyklé jméno."

,,Neobvyklé? Ne, to by znamenalo, že přece jenom pár exemplářů s ním po světě běhá, ale tohle jméno je osudové."

,,Ale jdi ty, jméno vůbec není důležité." Malachit si smíchy poprskala plášť.

,,Právě že je. Víš ty vůbec, co je to javor?"

,,Ne-e, ale předpokládám, že mi to řekneš. Jinak magie jmen je poněkud, hmm,
neseriozní obor."

,,To je možné, ale pojmenovávat děti po STROMECH, taky není zrovna běžné, nemyslíš." Odsekla Jantar.

,,Ty chceš říct, že javor, je strom." Zamrkala nevěřícně dívka.

,,Přesně tak."

,,Tak to její matka musela mít velkou odvahu."

,,To nepochybně."
Bělovlasá
dívka s prazvláštním jménem se usadila na kraj toho nejzastrčenějšího stolu, shodou okolností přímo naproti Serpentinovi.

,,Chudák holka, je tady nová a první koho pozná je ten had." Prohlásila s opovržením Malachitina blonďatá kamarádka a v krásném snědém obličeji se jí usadil znechucený výraz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama