Nepřijímáš?

7. srpna 2010 v 15:04 | chillychilly |  Le Conte de Fée
 Tak jo, chtěla jsem to zveřejnit už před odjezdem, ale nakonec jsem to nějak nestihla, takže tady je kapitola, ve které se už něco malinko děje, prosím o odpuštění chyb, ale sem tam mi nějaké to písmenko asi vypadlo.


Nazítří  Javor opravdu zmizela a Serpentin začal uvažovat o tom, jak by měl Malachit pozvat. Přirozeně si byl jist tím, že ho neodmítne, ale nechtěl, aby ho někdo v takto trapné situaci viděl. Zatím si připravil taktiku pozorovaní a pak si chtěl vyhodnotit, jak bude pokračovat dál. Každý den ji pozoroval, snažil se vyzjistit její zvyky, pokoušel se vtisknout si do paměti každé její gesto a každý výraz. Malachit byla vystavena jeho tajnému pozorování a všechny informace o ní byli velmi přísně posuzovány. Po třech dnech neustálého sledování si Serpentin nebyl stále jist, jak jí pozvat.

,,Pořád se na tebe kouká."

,,A kdo?" zeptala se naprosto bez zájmu Malachit.

,,Kdo asi, Serpentin."

,,Ale jdi."

,,No vážně, jen se koukni."

,,Nebudu se na něj koukat, jestli mě vážně pozoruje, tak je to pořádná blbost."

,,Třeba se mu líbíš a chce tě požádat o ruku." zasmála se Jantar.

,,Nekecat. Jíst."

,,Nojo, pořád, ty nesnesitelně nevšímavá osobo."

,,Nějaká hádka na obzoru?" zjevil se u jejich stolu Karneol.

,,Spíš vražda." zavrčela Malachit.

,,Ale copak?"

,,Nic, jenom nějaký drby." podívala se ošklivě po Jantar.

,,Tak promiň, ale osobně si myslím, že na tom něco bude."  Na Karneolův tázavý výraz jen zavrtěla hlavou. Řekne mu to později vzhledem k tomu, že Malachit byla poslední dobou dost popudlivá jakmile se začalo o Serpentinovi. Jantařina tmavovlasá kamarádka si byla velmi dobře vědoma Serpentinova neobvyklého zájmu o její osobu, velmi jí to znervozňovalo a poslední dobou i pobuřovalo.
Co si o sobě myslí, že na mě tak zírá?
Ačkoli seděl napůl ve stínu, cítila na sobě jeho pátravý pohled. Ještě před týdnem by byla přísahala, že ani neví, jak se jmenuje a najednou takový zájem.  Nechápala to a to jí štvalo ze všeho nejvíc. Připadalo jí, že Serpentin jenom hledá věci, které se mu na ní nelíbí, jelikož se neustále tvářil pohrdavě a z části i naštvaně.
Co jsem mu, u všech čertů, provedla?

,,No přátelé, velmi ráda bych s vámi trávila tak nádherný čas večeře, ale povinnosti volají." odpověděla na jejich tázavé výrazy, když se rychle zvedla od stolu.

,,Achjo, ještě ten překlad." povzdechla si Jantar.

,,No právě, takže radši vynechám dezert." odpověděla ironicky a zmizela. Serpentin chvíli koukal na její přátele, ale když se ani jeden z nich neměl k odchodu, zvedl se sám a vydal se hledat Malachit, aby jí mohl pozvat.
Našel jí v knihovně natolik zabranou do překladu, že si ho ani nevšimla, když si přisedl a tak jí mohl v klidu chvíli pozorovat.
Malachit na sobě ucítila něčí pohled, takže se na narušitele velmi zlostně ohlédla. Serpentina to však, jak se dalo čekat, nevyvedlo z míry a tak zaklapla knihu a s pohledem upřeným na spolužáka mlčky vyčkávala. Serpentin se nenápadně nadechl aby na sobě nedal znát napětí a nervozitu, kterou v něm její pohled vyvolával.

,,Chtěl jsem tě požádat, jestli by jsi se mnou nešla na Zahajovací ples." začal velmi obřadně, ale jeho hlas byl cítit silnou ironií.

,,Aha, a co čekáš, že ti odpovím?"

,,Předpokládám, že přjmeš."

,,Ještě si to nechám projít hlavou."
Takovou odpověď Serpentin neočekával a zarazilo ho to. Jistě, byla možnost, že nepřijme, ale jemu přišla ohromně nepravděpodobná.

,,Ty mě odmítáš?" zeptal se tónem, který dával jasně najevo, jak jí pohrdá.

,,To jsem neřekla," odpověděla hlasem, jakým se malým dětem vysvětluje, že tráva je zelená:  
 ,, pouze jsem si vzala čas na rozmyšlenou."
Dívka se bavila tím, jak jeho ledově chladný výraz na chvíli vystřídal naprostý zmatek, ale to byla jenom takový mžik, že si černovláska po chvíli nebyla jistá, jestli si to pouze nevymyslela.

,,Ne prostě to řekni teď."

,,Dobře, tak teď ti odpovídám, že nepřijímám."

,,Cože? A proč?" tahle situace pro něj byla naprosto absurdní.

,,To nemyslíš vážně? Ty se mně ptáš proč?" Nyní se na něj černovláska koukala naprosto znechuceně.

,,Malachit, prosím tě, mluv potichu."

,,Proč jsi mě vlastně pozval?" položila osudovou otázku, sebrala všechny své věci a zmizela.


Tmavovlasá dívka vtrhal do společenské místnosti rychlostí blesku a vyhledala svojí nejlepší kamarádku. Ta seděla na gauči hned vedle krbu a četla si, Malachit k ní přisedla.

,,Jantar, můžeš na moment." Blondýnka se chvíli zdráhala, přece jenom tohle byli ty nejlepší místa a jí se nechtěla z tepla společenské místnosti, nakonec se ale zvedla a následovala svoji kamarádku do prázdné učebny.

,,Cože? Pozval tě na ples?" nevěřila tomu.

,,Jo, a dost neslušně."

,,Ale Malachit, od něj je to něco jako vyznání lásky."

,,Ale já o nic takového nestojím, ať si najde jinou oběť."

 ,,Stejně je to tak.."

,,Nepravděpodobné?"

,,Ano, on je..."

,,Tak nepříjemný, sarkastický idiot?"

,,Přesně. Já bych to lépe neřekla."
Kamarádky se prostě musely smát. Jantar uznala, že tohle stálo za to opustit ty nejlepší místa.

,,Ale kdyby jsi viděla ten výraz." vyprskal smíchy Malachit.

,,To si dost dobře dovedu představit."

,,Ne, myslím, že nedovedeš."

,,Víš čím ho vytrestáš nejvíc?"

,,Ne, čím?"

,,Když přijmeš."

,,No počkej, ale to bude trest i pro mě, celou dobu poslouchat ironické poznámky na mou osobu a to, jak moc jsem pod jeho úroveň."

,,Kopretinko, ty to zvládneš."

Hned další den před první hodinou, šla Serpentinovi říct, že si to rozmyslela, a že jeho pozvání přijímá. Jeho namyšlený výraz ji ale vytáčel.

,,Asi ho budu muset zabít." prohlásila, když se vrátila ke své lavici.

,,Pár hodin, to vydržíš."
Malachit si myslela, že teď, když přijala jeho pozvání, bude mít pokoj od sledování, ale to se zmýlila. Od včerejška ho začala zajímat víc, než si vůbec uvědomovala.

,,No to snad není možný," zamumlala: ,, on mě pořád sleduje."

,,Nevšímej si ho."

,,To se ti řekne, ale mě to štve."

,,Malachit, Jantar!" okřikla je učitelka.

,,Pardon." omluvili se unisono.

Mezitím co se všichni zvali na ples a řešili své povrchní záležitosti, pokoušela se Javor proniknout do říše kouzel a divů. Magická hranice však nešla překročit a ona to nechápala. Jedno ale bylo jisté, v její zemi se něco dělo a ona tam nemohla být. Už dlouho se říší šířily nepokoje, ale ještě pořád to bylo dobré a Javor nechápala, jak se to mohlo tak rychle zvrtnout a oddělit říši kouzel od normálního světa. Jedním si byla jistá, teď právě se tam děje něco hrozného a ona je na té špatné straně barikády.
Už třetí den putovala kolem hranice, která pro ni byla více než zřetelná a propadala čím dál tím větší beznaději. Najednou, jako by pevná vrstva, která bránila ve vstupu, povolovala. Javor nebyla hloupá, takže se rychle schovala a čekala, co se bude dít. To, co vylezlo ven z říše kouzel, ale jen potvrdilo její nejhorší obavy.
Byl to stín. Velmi vysoký bledý muž, s dlouhými měděnými vlasy oblečený v tmavém plášti. Z jeho obličeje se nedal vyčíst věk, snad 30, možná 40. Jenže pravdou bylo, že byl mnohem starší. Pomalu se rozhlédl, nadechl se a usmál se. Dívku zamrazilo až do morku kostí, ten úsměv nevěstil nic dobrého.
Ale Javor měla jiné starosti
Je to stín. Tady. Volně se pohybuje. Tudíž strážkyně Tajemství je mrtvá. Osud vybírá novou strážkyni. Kdo to bude? Je hodně velká šance, že to budu já? Učila jsem se na to, připravovali mě deset let. Asi jo. Moje matka je mrtvá!  
Poslední fakt ji nevyděsil tolik, jako úvahy před tím. Její matka byla Strážkyní už dlouho, takže to pro ní bylo spíše vysvobození než cokoli jiného. Najednou ucítila podivné šimrání na dlani.
A je to tady. pomyslela si. Opatrně otočila ruku a zírala na dlaň, kde se jí utvářelo znamení Tajemství.
Takže jsem nová Strážkyně. Rodinné prokletí, nic zvláštního. Hořce se pousmála.
Stín se mezitím s nepatrným zachvěním vzduchu přemístil a dívku vyděsily jeho schopnosti. Věděla ale, že to ještě nezačalo, že má ještě pořád čas. Teď musí najít strom osudu. Přišlo jí velmi ironické, že tímto stromem je právě javor. Magie jmen je velmi prastaré odvětví kouzelných umění a nyní si to dívka uvědomovala víc než kdy dřív.
Překročila hranici a nadechla se svěžího vzduchu provoněného květinami. Byla zpět a nyní musí do středu bezrozměrné říše kouzel a divů, kde pojem vzdálenost nic neznamená.
Nevěděla, jak dlouhé bude její putování, to co zde někteří zvládli za jeden den, další šel třeba rok. Pravidla, jakými se tato říše řídila jsou velmi zvláštní. Ani nevěděla kam má jít a tak se vydala první cestou, kterou uviděla. 
    
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama