To má být vtip?

28. srpna 2010 v 16:55 | chillychilly |  Kdo vlastně jsem?
Tak jo, první kapitola nové povídky, doufám, že se vám bude líbit. Já vím, že bych se měla věnovat těm starším povídkám, ale nějak mě to nejde, nejsem schopná něco k tomu napsat a taky jsem zatoužila po nové postavě :) jinak název povídky je pracovní i když už možná zůstane nastálo, vymýšlení názvů mi prostě nejde.

Blik. Krásná žena se usmívá na děťátko v zavinovačce. Blik. Pětiletý chlapec s dlouhými blonďatými vlásky se zvědavě naklání nad postýlkou s miminkem. Blik. Ustaraný otcův obličej. Blik. Smutná maminka. Blik. Rozzuřená postarší žena majestátního vzhledu. Blik. Podivně oblečená mladá žena nepříliš pěkného vzezření. Smutní, ale odhodlaní rodiče. Naštvaný otec. Brečící osmiletý chlapeček s dlouhými blond vlásky. Blik. Šedý dům na předměstí Londýna. Blik. Ošklivá žena naklánějící se nad blonďatou holčičkou. Blik. Ostatní děti.
Desetiletá, vlastně skoro už jedenáctiletá holčička sebou ze spánku háže. Zase se jí zdá ten podivný sen, ostatně jako tolikrát. Jako kdyby byla malá a byla u rodičů a bratříčka. O kterých ani neví, jestli kdy žili a jak vypadali. Navíc, nemůže si pamatovat takhle rané zážitky. Její sen končí přijetím do tohoto dětského domova. Je zde už skoro osm let.

,,Lédo, neházej sebou tolik. Nemůžu spát," ozve se z vedlejší postele podrážděný hlas její spolubydlící.

,,Promiň," omluví se holčička a vyjde z pokoje na chodbu. Nemá svoji spolubydlící ráda, ale je lepší jí ustupovat, než se s ní hádat. To ona vede tu nejobávanější skupinu zde v dětském domově U Žlutých sluncí. Už kolikrát od nich Léda dostala výprask a také se jí už "ztratilo" hodně věcí. Pak objevila taktiku mrtvého brouka. V duchu jim to přičítá na seznam, ale už se nebrání, jednou jim to všem oplatí.

,Zítra mám narozeniny´uvědomí si smutně holčička.
,Vlastně ne, Mám je už dneska.´ avšak nic moc to pro ní neznamená. Dostane pár liber na zmrzlinu a kartáček na zuby nebo nějakou podobnou věc. Představa jejích vlastních narozenin v ní nevzbuzovala žádné šťastné pocity, spíš byla ještě smutnější, protože je nemohla oslavit se svými rodiči. Vlastně nevěděla, proč je tady. Ošetřovatelky jí nikdy neposkytli žádné informace o její rodině, nevěděla, jestli zemřeli nebo jestli ji prostě nechtěli. Ale zase to její jméno, to by jí přece nedali rodiče, kteří by jí jen tak odložili. Nikdo by přece nedal tak zvláštní jméno a pak dítě jenom odložil, to se jí nezdálo a proto si myslela, že její rodiče nějak tragicky zahynuly. Doufala v to, že si jí vyzvednou nějací žijící příbuzní, ale když se tak nestalo usoudila, že její rodiče se vzali navzdory jejich rodinám, třeba to byli nějací šlechtici a pak spolu utekli. Ale jejich rodiny je odhalili a pomstili se za takové zneuctění na cti. A Lédu pak dali do domova. Takhle nějak si to jako malá vysnila. Později si však uvědomila, že takhle by to mohlo být před několika staletími, ale ne v dnešní Anglii, přesto se té představy držela. Na chodbě zůstala dokud velký zvon v domově neohlásil, že je čas vstávat a rozcuchané a rozespalé děti se nezačali hrnout z pokojů. Nikdy si nikdo nemohl být jistý, jestli na něj vystačí teplá voda. Léda stála na chodbě a všechno to hemžení pozorovala. Najednou si uvědomila, jaká je jí zima, jelikož byl prosinec a ona několik hodin proseděla na chodbě. Nakonec se rozhodla, že dnešní ranní hygienu oželí a užije si chvilku samoty v pokoji. Počkala až se její spolubydlící vyžene z pokoje a pak se tam uchýlila. Lehla si pod peřinu a za chvíli už brečela. Přišlo jí, že tohle jsou její nejdůležitější narozeniny v životě. Vždyť právě končila jednu školu a příští narozeniny bude už v jiné. Už nebude malá holčička. Ona to sice taková změna nebude, prostě jen bude chodit do vedlejší budovy, ale i tak. Tak strašně toužila po to, aby jí přišlo jediné narozeninové přání. Nikdy se jí tolik nestýskalo, na rodiče si nepamatovala, takže vlastně ani neměla důvod. Nevěděla, jak by to mohlo vypadat jinak.
,,Hezký narozeniny, Lédo!" zavřískla její spolubydlící a šoupla jí pod košili sněhovou kouli. Dívka cítila jak se jí za krkem rozpouští a málem se rozbrečela. To byla její první popřání k jedenáctým narozeninám.
,,Ty!" naštvala se blondýnka, skočila po ní, strhla jí do sněhu a tak jí začal fackovat, kopat a kousat kam jen dosáhla. Starší dívku její zuřivost vyděsila a začala křičet. Za chvíli je od sebe odtrhly silné ruce jedné z pečovatelek.
,,Lédo, to bych od tebe nečekala, vždy jsi byla taková hodná." Kárala jí s vážným výrazem v tváři ředitelka. Blondýnka se na ní se vzdorovitým výrazem koukala a rozhodně se necítila nijak kajícně, byla na sebe hrdá. Nejspíš to byla hloupost a bude mít teď několik let ze života peklo, ale konečně na sebe byla hrdá, že se jí postavila.
,,Měla by ses Karin omluvit." Zakončila svojí řeč prošedivělá ředitelka.
,,Myslím, že ne." Zavrtěla hlavou dívka a čekala, jak se na to bude tvářit.
,,Lédo, takhle se mnou nebudeš mluvit a při obědě se jí přede všemi omluvíš, je ti to jasné."
,,Neomluvím se jí." vedla si svou dál blondýnka.
,,Nechtěj, abych tě potrestala." Na to Léda jenom usmála, nejčastější forma trestu bylo zastavení kapesného, zákaz návštěv nebo nepředání balíčku. Kapesné však dívka neměla za co utratit a vše si pečlivě schovávala, a návštěvy nebo snad balíčky jí nehrozily.
,,Tak mě radši potrestejte." ironicky se ušklíbla. Netušila, kde se to v ní bere, většinou se snažila nevystupovat z davu. Stačilo, že do něho nezapadala vzhledově, tak se to snažila vynahradit nevýrazným chováním.
,,V tom případě do doby než se Karen omluvíš nedostaneš žádné kapesné." rozhodla ředitelka a poslala dívku pryč. Dlouho se dívala na dveře a kroutila hlavou, jak je vůbec možné, že tak hodná dívka začne být taková. Pak si vzpomněla, že Léda má vlastně dneska narozeniny. Bude jí jedenáct, to je velmi důležitý věk, už se zařadí mezi tu starší polovinu domova.
Léda vyšla z ředitelny a na chodbě se srazila s výstředně vypadajícím starším mužem. Byl velmi vysoký, oblečený v odporným hnědém obleku, který už od pohledu působil velmi nepohodlně. Měl dlouhý šedo-bílý vous a stejně dlouhé vlasy bílé barvy. Na špičce dlouhého nosu měl posazené půlměsícové brýle a Lédě věnoval blankytně modrý pátravý pohled.
,,Pardon." Omluvila se mu a rychle se vytratila, přece jenom by nebylo nejlepší mít dva průšvihy v jeden den. Muž jí věnoval poslední pátravý pohled a pak zaklepal na dveře ředitelny, po chvíli byl vyzván, aby vstoupil. Léda se zatím loudala domovem, ale pak se rozhodla, že půjde do pokoje a radši si bude střežit své věci, přece jenom se obávala Kareniny pomsty. V pokoji nikdo nebyl, což jí ani v nejmenším nevadilo. Sedla si na postel a vytáhla špinavou knížku salátového vydání. Jiná se ani v knihovně dětského domova nedala sehnat a to tam moc dětí nechodila. Byla to prostě jedna z těch nevysvětlitelných věcí. Třeba jako to, že okna v knihovně jsou vždy zaprášené, knihy ohmatané a knihovnice popudlivé ženy supího vzhledu. Pomalu se začetla do své oblíbené knihy, byly to řecké báje a pověsti. Milovala je díky spojitosti se svým jménem a měla jeden velký sen, podívat se někdy do Řecka.
,,Lédo, máš jít za ředitelkou." vstrčil do pokojíku hlavu Samuel, snad jediný její kamarád.
,,Já to neudělala." vyhrkla automaticky Léda jakmile byla vyzvána ke vstupu do ředitelny.
,,To říkají všichni," mávla rukou ředitelka, ,, Tohle je profesor Brumbál, chtěl by si s tebou promluvit." Ukázala na druhou stranu místnosti kde v křesle seděl onen muž, se kterým se dívka srazila na chodbě.
,,Dobrý den," slušně ho pozdravila.
,,Dobrý den, slečno. Paní Boxtonová, mohla by jste nás nechat o samotě?" stočil svůj blankytně modrý pohled na ředitelku. Ta se zatvářila na chvíli zmateně, pak ale opustila místnost. Profesor Brumbál Lédě naznačil, aby si sedla a dlouhou chvíli jí pozoroval. Dívce to za chvíli bylo nepříjemné.
,,Pane?" musela přerušit to ticho.
,,Dnes jsi oslavila své jedenácté narozeniny, nemýlím-li se, že ano?" počkal dokud nepřikývne, ,, to je pro děti jako jsi ty velmi důležité. Od jedenácti přijímáme ke studiu na naší škole."
,,Ale já budu chodit do školy Milosrdných sester, jako všichni od nás z domova." namítla.
,,Jistě, pokud ovšem nepřijmeš nabídku ke studiu na naší škole. Což se v historii školy stalo pouze jednou a mělo to katastrofické následky."
,,Co je na té vaší škole tak zvláštního."
,,Je to Bradavická škola čar a kouzel." po tomto prohlášení nastalo v místnosti chvíli ticho, které však přerušil Lédin smích.
,,Teda, to se povedlo, vy jste můj dárek k narozeninám. A já čekala zubní kartáček nebo tak. Takhle jsem se nezasmála už dlouho. A vy jste čaroděj?" zeptala se s jízlivým úšklebkem. Muž si pomyslel, že je velmi podobná svým rodičům.
,,Ano, jsem." řekl s mírným úsměvem.
,,A můžete vytáhnout králíka z klobouku nebo mě z ucha kartu nebo co to tak běžně děláte."
,,To bych samozřejmě mohl."
,,Tak mi něco předveďte a já si pak půjdu zase v klidu číst."
dívala se na Brumbála vyzývavě. Toho však její nedůvěra nevyvedla z míry, vytáhnul z kapsy hůlku, což Lédě způsobilo další záchvat smíchu, mávnul s ní a předměty začaly létat po místnosti. Dívka se po chvíli smát přestala a s očima navrch hlavy to všechno pozorovala, pak muž proměnil stůl v myšku a zase zpátky.
,,Už mi věříš?" zeptal se blondýnky potichu, skoro šeptem. Ta na něj chvíli koukala a zjevně nevěděla, co na to říct.
,,Já nevím. A to já jsem taky…no…čarodějka?" zašeptala, ještě pořád jí to přišlo ohromně absurdní.
,,Samozřejmě. Ale musíš se to pořádně naučit a k tomu slouží naše škola."
,,A moji rodiče také byli kouzelníci?" upřela na něj ocelově modré oči.
,,Ano."
,,Znáte moje rodiče? Kdo jsou? Co se s nimi stalo?" zahrnula ho otázkami, které jí pálily na jazyku.
,,Učil jsem je. Zatím se s tímto budeš muset spokojit. Snad se o nich později dozvíš víc."
,,Ale já mám právo vědět, co se nimi stalo!" vykřikla.
,,Ano, jistě máš, ale já nejsem ten pravý na to, abych ti to sdělil. Počítám tedy s tím, že 1.září nastoupíš k nám do školy jako studentka prvního ročníku. O prázdninách za tebou někdo zajde a pomůže ti s nákupem učebnic a jiných pomůcek."
,,Mám našetřeno jenom málo peněz."
,,Tvoji rodiče ti zřídili trezor a něco ti tam nechali uloženo. Klíček mám u sebe já a pak ho svěřím člověku, který s tebou půjde nakupovat."
,,Moji rodiče mi zřídili trezor? Takže počítali s tím, že mě odloží?" Lédě se proti její vůli do očí hnaly slzy, rychlým mrkáním se je snažila zapudit zpět.
,,Počítali se vším." Zněla stručná odpověď. Dívka se smířila s tím, že z muže nic jiného nedostane.
,,Nashledanou," couvala Léda z ředitelny.
Na chodbě potkala nervózně přešlapující ředitelku. Ta rychle vešla do místnosti a Brumbál jí začal sdělovat její rozhodnutí. Pak se dveře zavřely.
Uplynulo několik měsíců a jak si správně myslela, Karen jí dělala ze života peklo. Neuplynul den, aby nenašla něco nechutného kdekoli ve svých věcech. Naučila se obezřetně zacházet s jídlem a vlastně se vším, byla pořád ve střehu. Dokonce i Samuel se s ní už tolik nebavil, jako jejímu kamarádovi mu dělali to samá, co jí. Léda si pomalu myslela, že se jí Brumbálova návštěva jenom zdála, kdyby byla čarodějka, tak by je proměnila v žáby a nebo by jako Médea odletěla v kočáru taženém draky. Nic z toho se však nestalo. Už začaly letní prázdniny a dívka byla čím dál nervóznější, tolik si přála, aby pro ni někdo přišel a potvrdil, že si Bradavice jen nevymyslela. Na začátku června se její přání splnilo.
,,Ahoj, já jsem Prudence Prestonová, v Bradavicích učím předmět o mudlech," představila se sympaticky vyhlížející mladá žena v dobře padnoucím kostýmku.
..Mudlech?"
,,To jsou lidé neobdařeni magickými vlastnostmi. Opak čarodějů. Pak ještě existují děti mudlů, které se narodí jako kouzelníci, to je také poměrně častý jev, jejich vzácným opakem jsou takzvaní motáci, děti kouzelníků bez magických vlastností." vysvětlila jí Prudence Prestonová zatímco čekala, než se Léda oblékne a budou moci vyrazit do Příčné ulice, což byla taková hlavní kouzelnická třída. Dívka se nemohla dočkat až vše uvidí. Jakmile se dooblékla, profesorka Prestonová šla oznámit jejich odchod a pak se vydali na zastávku metra.
,,Vy kouzelníci cestujete metrem?" podivila se Léda
,,My kouzelníci, ty jsi taky čarodějka" s úsměvem zdůraznila, ,, většinou ne, ale tohle je významný případ."
,,A jak teda cestujete?"
,,Přemisťujeme se, létáme na koštěti a nebo existují přenášela. Jo a taky letax."
,,.Přenášedla? Letax? Vážně létáte na koštěti?"
,,Přenášelo je obyčejný předmět, který tě přenese na jakékoli místo, třeba i to, kde jsi nikdy nebyla, využívá se na přepravu na větší vzdálenosti, která by byla buď nepohodlná pro cestování na koštěti nebo nebezpečná při přemisťování. Letax je síť krbů ze kterých se dá libovolně přenášet z jednoho do druhého pomocí prášku. Ano, opravdu létáme na koštěti, ale nic extra to není." Zašklebila se na ní. Lédě byla velmi sympatická.
,,Budu mít váš předmět už v prvním ročníku?" vyhrkla.
,,Ne, ten je až od třetího a popravdě moc velké oblibě se netěší. Většinou tam chodí ti, kteří neví, co si vybrat a nebo ti, co mají špatné známky. Ale ty ho nebudeš potřebovat, žila jsi v tomhle světě tak dlouho, že to všechno znáš."
,,To není povinný předmět?"
,,Ne, do třetího ročníku si budete moci vybrat z několika předmětů. Teď je taková podivná doba, hodně čistokrevných kouzelníků by chtělo tento předmět zrušit." Povzdechla si.
,,A už jsme tady," zastavily se před špinavě vyhlížejícím podnikem.
,,Tady?" zatvářila se pochybovačně blondýnka.
,,To je Děravý kotel, za ním se nachází vchod do Příčné ulice." Oznámila jí profesorka a vešla do špinavého lokálu. Léda maličko zaváhala, ale pak vstoupila za ní.
,,Dobrý den, Tome, jak se vede?" pozdravila učitelka hostinského a ten jí věnoval bezzubý úsměv.
,,Dobrý den, slečno Prestonové, děkuji za optání, velmi dobře." Žena se na něj usmála a zamířila k zadním dveřím, Léda jí následovala, chtěla už být pryč, měla z toho všeho divný pocit. Ten muž si jí na její vkus až moc prohlížel. Prošly na dvorek a zastavily se před stěnou, slečna Prestonová vytáhla hůlku a poklepala s ní v určitém pořadí na cihly, ty se zatřásly a pak se rozestoupily. Léda obdivně vydechla. Právě se před ní otevřel průchod do Příčné ulice přeplněné vším možným. Všude byli lidé v dlouhých pláštích, dokonce i malé děti, plakáty se pohybovaly a mluvily, někdo kolem ní proletěl na koštěti a za ním se hnala nejspíš jeho matka a křičela, mňoukaly kočky, ozýval se svist sovích křídel a do toho vykřikovali prodejci chvály a ceny svého zboží.Ulice byla dlouhá a vedlo do ní množství menších bočních uliček. Profesorka Lédu pobídla, aby šla a spokojeně se usmívala, když viděla v dívčiných očích obdiv.
,,Kam půjdeme nejdřív?" vydechla.
,,Ke Gringottům. To je kouzelnická banka, musíme vybrat tvé peníze a pak se sama rozhodni." Prošly až na druhý konec klikaté ulice,když se před nimi vynořil veliký dům z bílého mramoru. Na schodech stál -
-,,Skřet?"
,,Ano, jsou obdivuhodně výkonní co se týká peněz," pousmála se její průvodkyně.
,,A já myslela, že ti existují pouze ve světě J.R.R. Tolkiena." Tím slečnu Prestonovou rozesmála. Léda se chtěla zastavit, aby si skřeta prohlédla, avšak učitelka jí vtáhla dovnitř.
,,Moc by se mu to nelíbilo. Lidi tolerují, ale nemají je rádi." Vysvětlila jí cestou ke stolku za kterým seděl ten nejodpudivější skřet a mrzutě mžoural po okolí.
,,Dobrý den, slečna Whiteová by si ráda vybrala peníze." začala
učitelka, čímž si získala plnou pozornost toho rozmrzelého skřeta.
,,A má slečna Whiteová klíč?" zeptal se a podezíravě se na Lédu zahleděl.
,,Tady je," položila ho před něj slečna Prestonová. Skřet ho zkoumal ze všech stran, ale pak něco zahrčel na skřeta za svými zády. Chvíli mu dával instrukce a pak se znovu otočil ke svým zákaznicím.
,,Griphook vás k němu zaveze," mávl rukou směrem k druhému skřetovi a už jim nevěnoval pozornost. Na starosti je dostal Griphook. Léda se slečnou Prestonovou se vydaly za skřetem a nastoupili do vozíku.
,,Váš trezor je jeden z novějších, proto nepojedeme moc dlouho." Oznámil a vozík se sám od sebe rozjel. Opravdu nejely daleko, za pár minut tam byly. Léda byla z té jízdy mírně roztřesená, nikdo jí nepřipravil na to, že se takovou rychlostí bude řítit nad obrovskou propastí. A navíc měla podezření, že skřet ten vozík vůbec neřídil.
,,Váš trezor," ukázal na dveře po pravé straně a vyžádal si klíček. Pak trezor odemkl a Léda zůstala překvapeně stát. Tolik peněz nikdy pohromadě neviděla. Byla tam hromádka zlata, ta byla největší, pak něco stříbra a pár měděných mincí. Učitelka nabrala, co bylo podle jejího uvážení tak akorát a cestou nahoru jí vysvětlila převody mezi galeony (těžké, velké a zlaté), srpci ( menší a stříbrné) a svrčky ( malé měděné). Převody byly tak podivné, že je Léda okamžitě zapomněla. Když konečně vystoupily nahoře z vozíku, dívka si byla jistá, že do něj už nikdy nevleze, tahle jízda jí prostě nedělala dobře.
,,Kam půjdeme teď?" zeptala se ještě mírně roztřeseně.
,,Kamkoli chceš. Potřebuješ koupit učebnice, hábity, kotlík, přísady do lektvarů, možná i nějaké zvířátko a samozřejmě hůlku."
,,Knížky bych vzala až nakonec, nechtělo by se mi s nimi vláčet. Takže bych začala třeba hábitem?" otočila se na usmívající se učitelku.
,,Klidně můžeme jít i do knihkupectví, já ti všechno zmenším, ale jak chceš, tak tedy začneme hábitem. Šla bych k madame Malkinové, má hezké a docela levné zboží, co ty na to?" Léda s tím souhlasila.

Madame Malkinová byla velmi příjemná baculatá paní. Postavila si dívku na stoličku, přehodila přes ní hábit a začala ho špendlit, když byla s výsledkem spokojená, mávla hůlkou a hábit se upravil do konečné podoby, takhle to ještě dvakrát zopakovala, pak to samé udělala se zimním pláštěm a nakonec k tomu přidala dvě čapky.
,,Už ti chybí jenom hůlka, zašla bych, být tebou k Olivanderovi, je to sice výstřední člověk, ale jeho hůlky jsou nejlepší." aniž by čekala na odpověď zamířila k otlučeně vypadajícímu krámku. Léda nakoukla oloupanou výlohou dovnitř a zjistila, že krám je prázdný. S podivným pocitem vešla dovnitř. Chvíli napjatě čekaly a pak se postupně ze stínů začal vynořovat i pan Olivander. Byl to velmi podivný mužík drobné jakoby seschlé postavy a výrazných bledých očí.
,,Slečna Whiteová," začal potichu a pozorně si jí prohlížel. Lédu zarazilo, jak před jejím příjmením udělal mezeru, skoro jako by mu to příjmení nešlo na jazyk, jako by jí chtěl říct nějak jinak.
,,Pamatuji si na vaše rodiče, když si byli koupit hůlky. I na vašeho bratra si pamatuji. A nyní jste tu vy, no, copak vám jen nabídnu," otočil se zpět k policím a pozorně si je prohlížel, pak k jedné zamířil a vytáhl z ní podlouhlou krabici. Hůlku vložil dívce do ruky.
,,Třešňové dřevo a pero z fénixe, zkuste to," vložil jí hůlku do ruky. Lédou jako by prostoupila energie.
,,Výborně, výborně a hned napoprvé," zamumlal si pro sebe pan Olivander. Hůlku jí zabalil a vzal si od ní deset galeonů. Pak je vyprovodil. Celou dobu, co byly v jeho krámku měla Léda pocit, že jí neustále podrobně sleduje.
,,Tak a už jenom nějaké zvířátko. Co bys chtěla? Sovu? Kočku? Krysu? Nebo snad žábu? Já bych ti doporučovala sovu, nosí poštu."
,,Stejně nemám komu psát,"zamyslela se Léda, ,,a vždycky jsem chtěla kočku." A tak si koupila mourovatou chlupatou kuličku, kterou pokřtila na Lokiho, boha ze severské mytologie. Okamžitě si kocourka zamilovala, bála se však, jak se na něj budou koukat v domově, dětem nebylo povoleno vlastnit zvířátka, ale to Léda nehodlala řešit nyní, teď se těšila na slíbenou zmrzlinu. Posadily se do cukrárny naproti velkoprodejně Mžourov a objednaly si dva poháry. Od vedlejšího stolu k nim dolehl rozhovor chlapce asi tak stejně starého jako byla Léda s jeho otcem.
,,Tati, budu moct jako prvák hrát v nebelvírském famfrpálovém družstvu?" vyptával se, zatím co si čechral mírně přerostlé tmavé vlasy. Léda jejich rozhovoru téměř nerozuměla.
,,Kde bereš takovou jistotu, že budeš v Nebelvíru," usmál se na něj otec a za brýlemi mu zajiskřilo, vypadal, že je na syna pyšný.
,,Ty jsi tam taky studoval. A já budu taky," prohlásil vzdorovitě.
,,Nezapomeň, že maminka vystudovala v Havraspáru."
,,Tak na ten můžu zapomenout. A na ty ostatní taky, než jít do Mrzimoru, no, to snad radši Zmijozel, i když…" nechal větu nedokončenou.
,,Co je to ten Nebelvír?" zeptala se Léda slečny Prestonové.
,,To je kolej. V Bradavicích jsou celkem čtyři: Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel.Do jedné z nich tě zařadí Moudrý klobouk a ty v ní budeš sedm let studovat. Budeš pro ní sbírat body a na konci roku se podle toho rozhodne, která kolej získá školní pohár."
,,Aha, a jak ten klobouk rozhodne, kam se dostanu?" divila se dívka.
,,Podle vlastností, kterých si zakladatelé na svých studentech cenili. V Havraspáru, tam jsem studovala já, jsou prý ti nejchytřejší, v Nebelvíru zase stateční, ve Zmijozelu čistokrevní a většinou úskoční a v Mrzimoru spíše dobráci."
,,Tak nejlepší se mi zdá Havrapár a nejhorší Mrzimor. Vyznělo to, jako by tam studovali ti, co se jinam nehodí a troubové."
,,Něco na tom bude," spiklenecky na ní zamrkala, ,, ale nikomu to neříkej. Do Zmijozelu se nedostaneš pokud nemáš čistou krev, takže to je taková uzavřená skupina sama pro sebe. Nejoblíbenější jsou asi Nebelvír s Havraspárem a pak nejméně oblíbený je Mrzimor. Neznám nikoho, kdo by jel do Bradavic a chtěl být v Mrzimoru."
,,Já tam ale skončím. Škola mi nikdy moc nešla, takže Havraspár vypadává, statečná nejsem a čistou krev taky nejspíš mít nebudu."
,,Aby ses nedivila." Prohodila slečna Prestonová a zamávala na Floriana, že zaplatí.
Ještě chvíli se s dívkou potloukala po Příčné ulici a pak jí dovedla zpátky do domova. Zašla za ředitelkou a přemluvila jí, aby si Léda mohla Lokiho nechat. Pak jí předala všechny nakoupené věci, klíček od trezoru a vysvětlila jí, že když se někdo do jejích učebnic podívá, uvidí pouze biologii a chemii nebo jiné mudlovské předměty. Pak jí řekla, kdy a kde bude čekat parní lokomotiva, která jí dopraví do Bradavic. Nakonec jí zamávala a přemístila se pryč. Alespoň Léda usoudila, že se přemístila, jelikož v jednu chvíli tam slečna Prestonová byla, pak se ozvalo prásknutí a ona zmizela. Dívka se doplahočila do ložnice a praštila sebou na postel. Byl to namáhavý den. Na hrudník jí vyskočil Loki a ona se šťastným úsměvem na tváři usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 6. září 2010 v 16:34 | Reagovat

Mě se to líbí. Moc pěkně a poutavě píšeš. Jen mi tato kapitola připadne zbytečně protáhlá. Musíš si uvědomit, proř by někdo chtěl číst tvoji povídku a rozhodně to nebude kvůlu tomu aby si přečetl první náštěvu na příčné, která je už perfektně popsaná v knize, a taky je to stejny jen z pohledu jiného člověka. Já chápu, že je to první kapitola, ale abys tím někoho neodradila. Mě jsi teda neodradila, já budu číst dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama