Trošku moci

19. října 2010 v 9:56 | chillychilly |  Kdo vlastně jsem?
Další kapitolka o mé milé a nadmíru hloupé Lédě. Takže si užijte návštěvu u Voldyho. Nějak mi to psaní nejde. Nápady mám, to ano, ale prostě nejsem spokojená s tím, jak to pak vypadá na papíře. V hlavě se mi to zamlouvá víc. A když už mluvím o té hlavě. Byla jsem se dát ostříhat. No, kdyby jste mě viděli, potrhali byste se smíchy. Vypadám jako dvanáctiletá holčička. Rozhodla jsem se pro opravdu extrémní zkrácení. Zvolila jsem pro to "slušivé" mikádo. Přišla jsem asi tak o dvacet centimetrů vlasů a téměř deset let. Netušila jsem, co dokáží obyčejné nůžky v rukou nezkušené mladé kadeřnice. Podle mě to muselo být kouzlo, jinak si to vysvětlit nedovedu. Každopádně doufám, že v příštích pěti letech nebudu muset vycházet ven. Musím počkat, až mi to doroste, teprve pak jsem ochotná se znovu ukázat na ulici. A s mikádem končím. Navíc mám jednu stranu asi o pět centimentrů delší než tu druhou.



Když se Léda ráno vzbudila, bolela ji hlava a měla příšernou bolest žaludku. Přemýšlela, jestli nemůže být přiotrávená povzbuzujícím lektvarem. Se svými obavami se svěřila Lilly.

,,A co jsi včera jedla?"

,,No..." Lilly jí probodla očima.

,,Takže nic. Ale to se nemůžeš divit, tenhle lektvar není dělaný na to, aby se pil na lačný žaludek. To jsi měla madame Pomfreyové říct. Proto jsi včera tak vyváděla. Měla jsem to poznat."

,,To jsem si neuvědomila."

,,Ale další den už zameškat nemůžeš. Musíš doufat, že tě to během jídla přejde. A hodinu po jídle si vezmi tohle." podávala jí malou bílou pilulku. Léda se na ní nedůvěřivě dívala.

,,Nekoukej se tak. Tohle používají mudlové proti bolesti hlavy. Nedám na to dopustit." Léda si od ní tabletku vzala. Nikdy ještě nebyla natolik nemocná, aby na ní domov plýtval prášky. Tudíž netušila, co všechno to obnáší.

,,Děkuju," odpověděla, jak jí velela slušnost a dál na prášek nedůvěřivě pohlížela.

,,Vážně tě nechci otrávit," zasmála se rusovláska a blondýnka se konečně přestala na prášek tak upřeně dívat. Pak se obě dvě rychle oblékly a sešly na snídani do Velké síně. Hned z kraje je zarazila atmosféra, která uvnitř vládla.

,,Co se stalo?" zamračila se Lilly a podívala se na bledou Lédu. Té se najednou udělalo ještě hůř. V duchu si pomyslela, že se to provalilo. Podívala se ke zmijozelskému stolu a spatřila bouřkově modré oči, které ji pozorovaly. Najednou měla pocit, jako by jí nohy strašně ztěžkly, skoro jako by byly z olova a ona se nemohla pohnout z místa. Nevnímala, že na ní Lilly celou dobu mluví. Pak se k ní přidal ještě zachmuřený James a po chvíli uplakaná Alice. Lilly začala Alici konejšit.

,,Co se stalo?" zeptala se zdřevěnělým jazykem Jamese.

,,Zabili Watsonovi, celou rodinu, kromě jejich straší dcery, ta už chodí do Bradavic. Paní Watsonová byla bystrozorka.  Jejich mladší dcera, byli jí asi čtyři, je taky mrtvá. Jsou to hovada," procedil nenávistně skrz zuby. Léda se roztřásla hrůzou. Připadala si, že každý, kdo se na ni podívá musí jasně vidět, že to ona to udělala. Za chvíli uplakaná Alice odešla a Lilly se chmurně rozhlédla po ostatních.

,,Je to hrůza," zašeptala roztřeseně, ,, Alice je znala, její rodiče se s nimi přátelili, jako malá s nimi jezdila na dovolenou." vysvětlila, proč to jejich kamarádku tolik zasáhlo.

,,Ale proč i tu malou?" zeptala se nechápavě Lilly.

,,Lord Voldemort nemá rád svědky," ozvala Léda.

,,Cože?" otočil se po ní Sirius. Lédě bylo jasné, že jí slyšel až moc dobře. 

,,Ale nic." zamumlala a sklopila oči. Cestou na hodinu ji kdosi vmáčknul do výklenku vedle vstupu do síně.  

,,Jsi strašně nápadná, přetvařuj se," zašeptal jí do ucha Regulus. Až z toho zamrazilo. Kdyby se tolik nebála kvůli té vraždě, docela by si to užívala. Než mu stačila cokoli odpovědět, byl pryč. 
Po celý zbytek dne byla Léda jako na trní a nebyla s ní normální řeč. Na bolest hlavy i žaludku zapomněla. Dokonce se ani nestrachovala kvůli své večerní návštěvě. Všechen strach na ni dolehl až když se setkala s Regulusem před nebelvírskou společenskou místností. Ten ji na přivítanou políbil a vypadalo to, že se už nemůže dočkat, až svého pána uvidí. Léda to nechápala, podle toho, co slyšela si nedovedla představit, že by se někomu u něj mohlo líbit. 
Z Prasinek se přemístili na jakési pochmurné místo. Byli na dohled od rozlehlého domu. Dívka pochopila, že nejspíše mají namířeno právě tam. Hned u vrat je zastavil párek maskovaných smrtijedů. Regulus však vyhrnul rukáv na levém předloktí a ukázal jim své znamení zla. Ti ho bez mrknutí oka pustili dál. Tohle se zopakovalo ještě dvakrát. Pak se konečně dostali do sálu, kde byli shromážděni smrtijedi, všichni v dlouhých černých pláštích a většinou měli na hlavě kápi. Regulus ji zavedl do hloučku, kde nikdo nepovažoval za nutné mít jakkoli zakrytý obličej. Všichni pokývli na pozdrav a pak se znovu vzrušeně bavili mezi sebou.

,,Regulusi, musím ti pogratulovat, ty Watsonovi jste zvládli skvěle," poklepal ho po rameni Lucius Malfoy.

,,Nebyla to jen moje zásluha. Nemalou část pochval patří i Lédě," jak by byla ráda, kdyby to neříkal. Vůbec necítila, že by měla být na něco pyšná. Styděla se a kdyby mohla, kdykoli by to vzala zpět.

,,Ale, moje sestřička," byla natolik rozrušená, že nedokázala postřehnout, jestli použil nebo nepoužil sarkasmus.
To už se k nim ale nakláněl Abraxas Malfoy a poslouchal, o čem se baví. Dokonce Lédu pozdravil pokývnutím hlavy. Pak jako na povel veškerý rozhovor v síni ustal. Lédino nitro zachvátil příval paniky. Regulus stojící vedle jí stisknul ruku. Všichni začali vcházet do  další místnosti, kde se stavěli do kruhu. Léda vešla mezi posledními. Netušila, kam by si měla stoupnout. Něž si ale stačila cokoli rozmyslet, byla přistrčena do středu. Stanula tváří v tvář naproti Voldemortovi.
Jeho vzhled Lédu překvapil. Očekávala něco daleko horšího. Stál před ní docela pohledný mladík. Pak si ale uvědomila, kolik by mu mělo být let. Rozhodně by neměl vypadat tak, že je mu sotva dvacet. Kdyby měla možnost si ho prohlédnout více, poznala by, jaký chlad čiší z jeho modrých očí. Odhalila by zlo skryté za překrásnými rysy. Ale ona tohle neviděla. Jakmile totiž doklopýtala do středu kruhu, muž se dívce podíval do očí a ona se ztratila v těch modrých hloubkách. Pak se jí najednou před očima začaly odvíjet vzpomínky. Ani netušila, že nějaké takové má. Nevěděla, jak dlouho to trvalo.

,,Lord Voldemort by ti mohl pomoci se pomstít těm dětem ze sirotčince," promluvil chladným hlasem, jakmile vyklouznul z její mysli.

,,A-a-a-ano?" zakoktala.

,,Jistě. Naučím tě mnohému. Budeš jim moci ublížit stejně jako oni ubližovali tobě. Budeš moci každému všechno vrátit. Toužíš po tom a já ti umožním to uskutečnit." mluvil podivně chladným a přesto vemlouvavým hlasem.

,,Za spoustu těch věcí můžou tví rodiče. To oni tě opustili. Můžu jim dát zakusit utrpení, podívej," namířil hůlkou na vysokého smrtijeda a vyslal proti němu červený paprsek. Muž se zhroutil na zem a křičel bolestí. Když zvrátil hlavu, kápě se mu svezla. Byl to Abraxas Malfoy.
Léda na to koukala a bála se zareagovat. Rozhodně se necítila o nic lépe. Chtěla, aby přestal.

,,Všechno, po čem jen zatoužíš, tě mohu naučit. Pokud mi budeš oddaně sloužit a nikdy mě nezradíš." Léda věděla, že na tohle se nedá, než kývnout. 

,,Výborně, úkol pro mě už jsi vykonala. Avšak budeš muset splnit ještě několik dalších úkolů, než se bude moci konat tvé zasvěcení. Od svých služebníků očekávám bezmeznou oddanost," oznámil a pak už si jí nevšímal. Zaměřil se na ostatní smrtijedy. Někoho pochválil, někoho potrestal. Jeho tresty byly kruté a nejspíše díky tomu jich nebylo moc. Pochval však bylo o to méně. Jakmile seance skončila, Voldemort odešel do vedlejší místnosti a už se neukázal. Ostatní se bavili nad sklenkou vína a nebo se přemístili domů. Atmosféra vůbec nenapovídala tomu, co se před chvílí dělo. Léda pořád nemohla uvěřit tomu, že z toho vyvázla tak lehko.

,,Tak co? Nepřemístíme se zpátky," Regulus, a nejen on, na ní chtivě pohlížel. Dívka přikývla a tak jí s radostí položil ruku kolem pasu a společně odešli.     
Jakmile se dostali z pole působnosti ochranných kouzel, přemístili se. V Bradavicích chtěl sice Regulus pokračovat v důvěrnostech, avšak Léda nechtěla. Byla ještě pořád zmrazená ze zprávy o úmrtí manželů Watsonových a jejich mladší dcery.

,,Co se děje," neudržel se a vykřikl popuzeně poté, co mu už potřetí odstrčila ruku ze svého stehna a shrnula si sukni dolů.

,,Nechci do jeho služeb."

,,Tak jsi mu to měla říct. Od čeho máš tu svojí pověstnou nebelvírskou odvahu," zeptal se kousavě.

,,Docela vážně pochybuji o tom, jestli bych neměla být v Mrzimoru. Nepřipadám si odvážná," zdrceně zamumlala, ,, a co jsem mu asi tak podle tebe měla říct. Promiň, Voldy, ale já do tvých služeb nechci. To víš, vaše praktiky se mi hnusí a navíc, moje kamarádka je z mudlovské rodiny. Moje nejlepší kamarádka chce být bystrozorkou a jejím největším snem je všechny vás pozavírat do Azkabanu. Jo, a taky jsem hrdá na svojí krvezrádcovskou kolej." pronášela protivným hláskem. 

,,Myslím, že by mě zabil, než bych se dostala na konec." 

,,Ale neodmítla jsi ho. Pokaždé je jiná cesta než ta, která je ti jasně vytyčená. Jenže on ti pohlédne až na dno duše a pozná, po čem toužíš." 

,,Tak u mě to teda nepoznal. Toužím po troše klidu. Chci dožít svůj život tak, abych se sama za sebe nemusela stydět. Chci mít vlastní rodinu. Nechci, aby si mě lidi pojili se slovem vrah. Nic z toho mi nenabídl." 

,,Ale láká tě vidina toho, co řekl." 

,,Nepopírám, že neláká. Představa, že bych Karen udělala ze života stejné peklo, jaké dělala ona mě, je opojná." zalesklo se jí v očích. Pak se zvedla a přešla ke dveřím místnosti. 

,,Už půjdu spát, dobrou noc, Regulusi." zavřela za sebou. Byla zmatená a nevyznala se v sobě. Hnusili se jí prostředky, jakými toho chtěl dosáhnout on, ale nenávist ke Karen v ní byla natolik zakořeněná, že o nich docela vážně uvažovala. Nikdy nechtěla doopravdy nikomu ublížit, ale jen to pomyšlení na moc, jakou by nad ostatními mohla mít jí dělala velmi dobře.

A/N stala se mi taková vtipná věc, podařilo se mi sem tuhle kapitolu a ještě jednu věc včera přidat v černé barvě (text) :D


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 30. října 2010 v 14:11 | Reagovat

Wow kapitola byla skvělá. A ty vlasy jsou mi líto.

2 chillychilly chillychilly | 30. října 2010 v 14:20 | Reagovat

[1]: snad dorostou... :D do té doby se snažím vyhýbat společenským akcím a tak. Když mě viděl bratr málem umřel smíchy, myslela jsem, že ho zabiju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama