Slibuješ?

15. listopadu 2010 v 23:40 | chillychilly |  Pokřivená poezie
A zase jsem dostala náladu na nějaké to menší vypsání se. Zase kousek mé pokřivené "poezie" nepoezie.
A pro dnešek končím se psaním, jsem unavená. Doufám, že se to moc neodráží na mém psaní.



Projdeme se nočním městem? Slibuješ?
A uvidíme zázraky?
Uvidíme spousty světel,
uvidíme tančící lidi
Uslyšíme smích?
Slíbíš mi to?

Nebo budeme sami?
Zalezeme si někam a tam se budeme opájet samotou?
A tichem? Klidem?
Nebudeme mluvit.
Můžeš mi slíbit i tohle?

A pak, dokážeš vše, co jsi slíbil dodržet?
Můžu ti věřit?
Opravdu mě dokážeš udržet při životě?
Nebudeme jenom sedět a zírat do tmy?
Nebudeme mlčet, ne proto, že je to krásné, ale proto, že si nemáme co říct?

A pak, nenecháš mě samotnou?
Nenecháš mě napospas  tichu a mým děsům?
Slibuješ?
Budeš tady vždycky pro mě?
Budeš tady i když mi bude špatně?
Budeš se mnou i když nebudu zrovna vypadat nejlépe?
Neopustíš mě jenom proto, že se s věkem změním, jako se mění každý?
Slibuješ?


Můžeš mi vůbec slíbit, že se mnou budeš napořád?
Uvědomuješ si, co mi tím slibem dáváš?
Chápeš, že to není jen tak do větru?
Dochází ti, že najednou už nebude možné myslet jenom na sebe?
Že nebude jenom JÁ, ale najednou bude MY?

Proč slibuješ něco, co nedokážeš dodržet?
Nebo dokážeš?
Chci vidět světla, chci slyšet krásné ticho a chci mít někoho blízko sebe.
Chci, aby se někdo dotknul nejenom mé tváře, ale také mého srdce.
Slíbíš mi, že to budeš ty?
Nemusíš nic slibovat, prostě to udělej.
Nedovol mi pokládat jakoukoli otázku, udělej vše proto, abych se nemusela ptát.
A já se pokusím o to samé, pokusím se, aby si se nikdy nemusel zeptat: Slibuješ mi to?  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna ředitelka Slečna ředitelka | Web | 16. listopadu 2010 v 9:43 | Reagovat

Tak to občas cítím taky. Skoro je to až beznaděj. Snad oddání se někomu. Jenže potom to nevyjde, rozplynou se sny a přání... přijde zrada nebo další otázky a opět se člověk ocitá na té pomyslné hraně, kde může kdykoliv spadnout do příkopu.

2 chillychilly chillychilly | Web | 16. listopadu 2010 v 17:12 | Reagovat

[1]: spíš se bojím komukoli věřit v hlubších věcech, jsem od přírody nedůvěřivá, protože mám strach ze zrady a odmítnutí.
Nerada se svěřuji někomu se svými city, pak si připadám zranitelná...
Ale největší strach mám ze samoty...

3 Sam Sam | E-mail | Web | 16. listopadu 2010 v 21:09 | Reagovat

wow pani to je krasne,ja proste nemam slov nadhera O_O  :-)

4 chillychilly chillychilly | Web | 16. listopadu 2010 v 21:14 | Reagovat

[3]: děkuji, potěší, když někdo pochválí

5 Pierretta Pierretta | Web | 16. listopadu 2010 v 22:47 | Reagovat

Krásné a smutné zároveň, a chillychilly tvoji nedůvěru co se svěřování a důvěry týče naprosto chápu. Já jsem uzavřený typ, který si po mnoho let musel vystačit sám se sebou. Nejsem zvyklá se někomu otevřít nebo mu věřit. A bohužel už se mi to párkrát vymstilo...
A ze samoty mám stejný strach, asi bych se nedokázala smířit s pocitem ,že na světě není nikdo, kdo by o mě stál...

6 chillychilly chillychilly | Web | 16. listopadu 2010 v 23:00 | Reagovat

[5]: mě se spíše několikrát vymstilo, když jsem se někomu otevřela. Chápu, že občas to není na škodu, ale kdy má člověk poznat tu pravou chvíli? Je to těžké, ale já mám z toho, že mě někdo na základě mých citů odsoudí opravdu strach.
Nedávám na jevo nějaké hluboké city. To, že někoho mám ráda (jako partnera) jsem řekla pouze jednou. A k vyslovení Miluji tě, jsem se musela odhodlávat hodně dlouho a trvalo mi to rok, než jsem to byla schopmá říct. Zatím se mi to nevymstilo... Tak snad mi to poprvé vyšlo.
Jinak, vím, že zrovna já mám co říkat, ale občas je dobré se někomu vyzpovídat, pomůže ti to. Je to lepší, než to držet v sobě. A občas ti pomůže někdo, od koho by jsi to čekala za všech nejméně

7 Slečna ředitelka Slečna ředitelka | Web | 17. listopadu 2010 v 0:05 | Reagovat

Já vidím hlavní problem se někomu otevřít v tom, že lidi jsou dost často zlý nebo naivně hloupí. Tajemství vyzradí, vysmějou se vážné věci, občas cíleně, někdy nechtíc, všechno to bolí. Je těžké najít někoho, kdo takový není a kdo vás ještě k tomu všemu pochopí. Moc takových lidí neznám.

8 chillychilly chillychilly | Web | 17. listopadu 2010 v 11:33 | Reagovat

[7]: já znám takové lidi dva, jenže ti jsou pro mě tak vzácní a tak málo se už teď vídáme, že když jsme spolu, nechci je zatěžovat svými problémy a vlastně na to ani nemám náladu...
Ale třeba jsem jednou objevila dokonalou vrbu v jedné slečně, od které bych to nečekala, byla to starší sestra mé hodně dobré kamarádky (jedna z těch vzácných) a nějak jsme se nad vínkem začaly bavit, no a skončili jsme u toho, že jsme se začali svěřovat s věcma, který jsme nikomu jinému neřekly. Vím, že to nikdy neprozradila a steně tak já. Pomohlo mi to a zároveň mě to mile překvapilo

9 Slečna ředitelka Slečna ředitelka | Web | 17. listopadu 2010 v 12:19 | Reagovat

Někdy nám jde snáz se svěřit někomu, koho vidíme poprvé nebo ho třeba nevídáme tak často. Zdá se nám, že potom je naše tajemství lépe chráněno.

10 chillychilly chillychilly | Web | 17. listopadu 2010 v 12:26 | Reagovat

[9]: ale něco na tom bude, protože vím, že ona to nikomu neřekne. Koho by taky zajímaly problémy kamarádky její mladší sestry?  Komu by to říkala, když máme jenom pár společných přátel

11 Pierretta Pierretta | Web | 17. listopadu 2010 v 13:03 | Reagovat

[9]: S tímhle názorem naprosto souhlasím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama