Slzy (5)

12. listopadu 2010 v 14:04 | chillychilly |  Pohřběte své mrtvé (HP FF)
Retrospektivní kapitola, ve které se dozvíme, co se stalo s Carlinými rodiči. Jinak zuby už nebolí a můžu normálně kousat, hurá! Na šnycl se ještě necítím, ale zítra si dám špagety. Těší se na to úplně neuvěřitelně, konečně něco, co není kašovitá strava.



,,Měj se tam moc hezky, zlatíčko, a piš nám. Budeme ti posílat jednu sovu za druhou," loučila se matka s drobnou střapatou holčičkou. Ta jí mávala z ujíždějícího vlaku a napůl se smála a napůl plakala. Tehdy se jí od rodičů nechtělo, ale zároveň se příšerně těšila.

Byla pyšná, když jim hned druhý den po zařazování psala, že se dostala do Nebelvíru. Název své koleje vybarvila zlatou barvou. Tatínek taky studoval v Nebelvíru a tak byla ráda, že je ve stejné koleji.
Celá šťastná hleděla do dopisu, kde jí rodiče gratulovali a na její přání jí poslali fotku. Jedinou fotku, která jí zůstala až do osmnácti. Ostatní babička schovala. Mávala z ní na ni krásná tmavovlasá žena jíž se vlasy kroutily v jemných vlnách a spadaly jí až do půli zad. Její oči měly barvu hořké čokolády. Carlina maminka byla krásná žena, jediná věc, kterou po ní dívka podědila, byla výška. Jejich růst se zastavil na 160 centimetrech.
Vedle maminky stál vysoký hubený muž s kratšími světle hnědými vlasy, které se kroutily do neposedných prstýnků. Na šedých očích měl nasazené malinkaté brýle. Maminka mu nedosahovala ani po ramena.
Oba dva se tvářili šťastně a navždy mávali z fotografie.
Carla z toho byla nadšená. Sice na tom nebyla tak špatně jako Abi, ale stýskalo se jí. A komu by se nestýskalo, že?
První týden ve škole pro ni byl naprosto nový zážitek. Dřív se učila doma a kouzla kolem sebe měla, ale ona sama se je neučila. Nyní poznala, že to není jen o nějakém mávání hůlkou a taky, že to není zrovna nejlehčí. Jediný, komu se v přeměňováni podařilo změnit sirku na jehlu byla Lily Evansová, zelenooká rusovláska, se kterou se seznámily hned prvního večera.

V pátek večer rodičům poslala dopis, kde popisovala svůj první týden. Na závěr dopsala, že se jí po nich moc stýská a že se nemůže dočkat prázdnin, aby je viděla. Odpověď dlouho nepřicházela, ačkoli ona psala domů téměř denně. Několikrát se dopis vrátil neotevřený zpět.

A pak, na ten den nikdy v životě nezapomene, pro ni přišli do hodiny lektvarů. Profesorka McGonnagalová ji odvedla do ředitelny, kde mimo Brumbála seděla ještě její babička. Poprvé a naposledy viděla babičku brečet.

,,Carlo," stiskla ji v náručí, dívka vyděšeně koukala.

,,Co se stalo?" ozvala se plačtivě, babiččin pláč se přenesl i na ni.

,,Tvoji rodiče byli nalezeni mrtví ve svém domě," oznámil jí ředitel. Carla na něj chvíli koukala a vrtěla hlavou. Prostě tomu nevěřila. Její rodiče jenom někam odjeli a proto jí neodepisovali, ale rozhodně nemohli umřít. Nemohli ji opustit.

,,To..to nejde," zašeptala a z očí se jí vykutálely slzy.

,,Zlatíčko, pojď sem," posadila si dívku na klín babička a konejšila ji. Nevěděla, jak dlouho takhle seděli, ale tu téměř fyzickou bolest kdesi v hrudi to alespoň trochu potlačilo. Pak si znovu vzpomněla na maminčinu vůni a na to, jak ji tatínek cuchal a vlasech a uvědomila si, že tohle už nikdy nezažije, že se k nim už nikdy nepřitulí a rozbrečela se znovu. Ta díra v hrudi jako se ještě zvětšila. Bylo jí jedno, kdo všechno vidí její pláč, protože na tom už teď nezáleželo, teď, když byli její rodiče mrtví.

,,Pojď, zlatíčko, půjdeš si sbalit věci." dala Carlu dolu ze svého klína babička a chytla ji za ruku.

,,Sbalit věci?" nechápala.

,,Pojedeš teď na víkend ke mně domu a zůstaneš tam až do pohřbu." říkala to s těžkým srdce. Umřela jí jediná dcera, její jediné dítě. Jediné, co jí zbylo po milovaném manželovi.

,,Do pohřbu," roztřásla se jí brada a chtěla znovu plakat.

,,Chtěla bych je ještě naposledy vidět. To nejde, aby odešli takhle naráz," pronesla tichým hlasem a podívala se na babičku.

,,To bohužel nepůjde, zemřeli již před týdnem." ozval se Brumbál. Carla si nechtěla představovat, jak její rodiče nyní vypadají. A věděla, že už se nikdy nechce vrátit do jejich domku ani do Plesnivé Hůrky. 
Jako ve snách si sbalila věci a odešla s babičkou. Naštěstí po cestě nikoho nepotkala, takže ani nic nemusela vysvětlovat.
Doma v Londýně jí babička přichystala pokoj a ona si tam nastěhovala věci. Potom s fotkou rodičů v ruce usnula. Když se vzbudila, přišla jí samota ještě hlubší než před tím a celý večer probrečela. Nakonec se sebrala a vlezla si za babičkou do postele, společně konečně usnuly neklidným spánkem.  

  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 12. listopadu 2010 v 14:57 | Reagovat

Krásně smutná kapitola. Myslím, že tyto slova to vystihují uplně přesně. Život někdy umí být pořádně krutý.

2 chillychilly chillychilly | Web | 12. listopadu 2010 v 16:03 | Reagovat

[1]: děkuji, mělo to být smutné, jsem ráda, že se mi to povedlo. Takhle to prostě chodí, lidé se rodí, ale také,bohužel, umírají

3 Hjůbí Hjůbí | Web | 13. listopadu 2010 v 23:10 | Reagovat

Jsem ráda, že už tě zuby nebolí :-)
Příběh je smutný :-(

4 chillychilly chillychilly | Web | 14. listopadu 2010 v 10:22 | Reagovat

[3]: nebolí se ještě tak úplně říct nedá, ale už je to mnohem a mnohm lepší. A taky nejsem dýně, což se počítá.
Ono to tak napůl smutné bude...

5 Nel-ly Nel-ly | Web | 14. listopadu 2010 v 12:47 | Reagovat

tak tohle si nemusela... jak tam byla fotka, tak už jsem cejtila jak mi nabíhají oči... ještě chvíli to okecávat a normálně se ti tu složim :(

ty změny v době, nádhera a příběh... furt nic nevíme a přitom informací už bylo dost, skvělý :) tak a teď můžeš hezky pokračovat...třeba hned :D

6 chillychilly chillychilly | Web | 14. listopadu 2010 v 15:03 | Reagovat

[5]: informací je dost, ale přece jenom kam se příběhu bude ubírat asi není zřejmé. (což mi teda docela vyhovuje)
Jinak moc děkuji, jsem ráda, když se to někomu líbí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama