Lízni kartu, dostaneš žolíka (6)

7. února 2011 v 8:10 | chillychilly |  Hra v karty
Kapitola, která trochu zamotá dějem. Po ní následuje poslední část. Doufám, že se bude líbit. Omlouvám se za chyby, ale nekontrolovala jsem to po sobě.

  
Celý rok se nesl v duchu podobných "setkání". Byli jsme více či méně pozorní, nikdy se však na nás nepřišlo, ačkoli několikrát to bylo jenom o fous. Už jsem se natolik zdokonalila v přetvařování, že Dean nic nepostřehnul. Možná tomu pomáhalo i to, že jsem nikdy ničeho nelitovala. Jediné, co mi situaci ztěžovalo bylo to, že jsem se v některých delikátnějších chvílích s Seamusem neubránila vzpomínce na Deana. V tu chvíli jsem trochu ochladla.
Koncem května mi Dean řekl, že se Susan zatím nic nebylo, jestli chápu, co tím myslí. A mě tím doslova vyrazil dech. Týden před tím, se totiž stalo něco, co posunulo náš vztah kamsi do obrovského neznáma.

Seamus byl nemocný a tak zůstal na koleji. Já s Deanem jsem vyrazila na předpředprázdninovou akci. Bavili jsme se, popíjeli a všeobecně to vypadalo, jako každý jiný večírek. I pro nás. Později večer, kdy Susan odešla, jsem si už značně opilí zatančili několik ploužáčků a později skončili v tmavém koutě. Přitulení k sobě jako tuleni jsme sledovali okolní dění. Nemuseli jsem ani dělat nic víc, stačil a nám těsná blízkost a pocit, že kdyby jsme chtěli, tak můžeme dělat cokoli. Účastníci se pomalu, ale jistě vytráceli a my zůstali. Nakonec jsme byli poslední, kdo zbyl.

,,Proč spolu nemůžeme být," položil Dean otázku, která mě trápila více než rok.

,,Protože jsem moc stejní," prostá a pravdivá odpověď. Pak už jsme moc nemluvili. My jsme vlastně nikdy moc nemluvili. Nepotřebovali jsme to, rozuměli jsme si i beze slov.

Přitulili jsme se k sobě ještě blíž, políbili se a polibky prohlubovaly a prohlubovaly. Nemá cenu to nějak prodlužovat, jak kdosi prohlásil o Kennedym, bylo to těch nejlepších pět vteřin v mém životě. Ne, takhle málo to nebylo, avšak se Seamusem se prostě porovnávat nemohl. Ačkoli pro mě to byl tak neuvěřitlně nádherný zážitek, jenom ta možnost, že je alespoň na chvíli úplně můj. Ten pocit, že jste si ná pár minut někoho přivlastnili a zároveň i vy patříte jemu, to je něco, za co stojí trocha nepohodlí. Později jsem leželi nazí na podlaze zabalení pouze do hábitů. Opírala jsem svou hlavu o jeho rameno a bylo mi skvěle. Žádné černé svědomí. Vůbec mi nepřišlo, že by mohlo být nějaké ráno a společně s tím i Seamus.
Dean mě hladil a povídal. Říkal spoustu věcí, které bych nikdy slyšet nechtěla. Přičítala jsem to postkoitální depresi. Později jsem mu tvrdila, že jsem usnula a nic z toho neslyšela. Slyšela jsem však všechno.
Jeho ujišťování, že ničeho nelituje. Omluvy za jeho "výkon". To, že si vlastně není jistý, jestli Susan miluje. Říkal ještě spoustu věcí, nechce se mi to rozebírat, ale bolelo mě to a někde v hloubi duše i uráželo. Ve chvíli, kdy začal mluvit o Susan se mi nahrnuly slzy do očí. Nechápala jsem, jak může zrovna v takové chvíli mluvit o ní. Já na Seamuse ani nepomyslela. Bolelo mě to, každá zmínka o ní byla jako jedno velmi bolestivé bodnutí jehlou. Nechtěla jsem, aby tuhle chvíli, která měla patřit pouze nám dvěma přisoudil i Susan. Nesnášela jsem jí, znovu se tiše přikradla do mého života a ukradla to, co jsem chtěla.
Nakonec jsem sebou teatrálně trhla, jako že jsem se probudila, zvedli jsme se, posbírali svršky, oblékli se a odešli každý do své ložnice. Myslela jsem, že neusnu, tolik zážitků, avšak jakmile jsem lehla, tak jsem upadla do hlubokého spánku beze snů.

Další den byl jako každý jiný. Kupodivu nám nedělalo žádný problém se k sobě chovat jako vždycky. Večer mi řekl, že si potřebuje promluvit. Bála jsem se, co všechno mi řekne, nechtěla jsem, aby rozebíral to, co včera. Ze všeho nejvíc jsem se však bála, že toho bude litovat.
Omluvil se mi za všechno, co před tím řekl, že to ani nemyslel vážně. Já jsem zase předstírala, že nevím, o čem mluví. Pak ještě dodal, že toho ani v nejmenším nelituje. Všechno bylo v pořádku. Až do dne, než mi řekl, že já jsem byla jeho první.

V tu chvíli mi proletělo hlavou, že se to nemělo stát. A taky obava, jestli já nejsem jenom dostupná náhrada za to, co nemůže mít. Jsem svolná a nedělám scény, co by bylo lepší? Této obavy jsem se nezbavila dodnes. Pořád nechápu, co ho k tomu vztahu nevztahu vedlo a někde ve skrytu duše věřím tomu, že jsem opravdu byla jenom náhrada.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paní archivová paní archivová | Web | 7. února 2011 v 16:25 | Reagovat

Veškeré popisy byly úžasné, vážně. A způsob jejího smýšlení se mi zamlouvá, to věčné "mám hrozné výčitky, bůů" mi lezlo krkem a takovýhle pragmatický pohled na věc jsem v povídkách postrádala. I ten, kdo má city, přece může dělat něco špatného, čeho nelituje. Jsem skutečně ráda, že dáváš psaní v tomhle směru novou dimenzi :) Poslední odstavec mi ale skutečně nasadil brouka do hlavy - je to správně, tak mají příběhy působit.. a dočkat se poslední kapitoly bude asi hodně těžké. Bude mi to hlodat hlavou..

2 chillychilly chillychilly | Web | 7. února 2011 v 16:59 | Reagovat

[1]: Všichni dělají špatné věci, kterých nelitují, akorát říct to nahlas je nemorální.
Vážně moc děkuji za tvůj milý komentář. Jinou dimenzi? Vážně? Hm... :)
Jenže psát podobné věci pořád bych nemohla.
Snad mě za poslední kapitolu neprokleješ :-D

3 paní archivová paní archivová | Web | 7. února 2011 v 18:09 | Reagovat

Teď jsem se začala o jejich osudy bát ještě víc..

4 chillychilly chillychilly | Web | 7. února 2011 v 18:31 | Reagovat

[3]: Nemusíš se vůbec bát ;-)

5 kami kami | Web | 8. února 2011 v 18:26 | Reagovat

Chudáčik chlapec. Má to fakt ťažké.

6 chillychilly chillychilly | Web | 8. února 2011 v 19:37 | Reagovat

[5]: A co chudák Romilda? Ta to má taky těžké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama