Nikdo nemá eso (3)

4. února 2011 v 10:32 | chillychilly |  Hra v karty
Další kapitola a trochu se nám to zamotá. Je v ní více pocitů než v předcházejících.



Školní rok končil a já před sebou měla dva měsíce "prázdnin". Celou tu dobu jsem chtěla strávit tříděním myšlenek. To jsem však netušila, jak dopadne poslední večer a oslava konce roku.

Večírek začal jako vždy klidně. Kluci propašovali několik lahví, nejen máslového ležáku, z Prasinek. Po zahnání mladších ročníků na kutě se vytáhlo i něco trochu tvrdšího a Seamus se totálně zrušil. Pomohla jsem Deanovi ho uklidit a uspat. Což vůbec žádný problém nebyl. Dostali jsme ho do postele a on okamžitě upadnul do hlubokého spánku. Stáli jsme nad ním hroutící se smíchy. A pak se to stalo.
Nevím, jestli znáte ten pocit, ve filmech je to dost častý prvek. Pár stojí nad někým a směje se mu. Pak se jeden z té dvojice otočí na druhého a pozoruje ho. Druhý, mírně nevšímavý, si to po chvíli uvědomí a s úsměvem, který po chvilce zmizí, se na něj otočí. A pak, ten zpomalený záběr, jak se k sobě ti dva přibližují. Ještě kousek, kousilíneček a pak se rty setkají. Pomalý záběr se zruší přičemž jejich polibky nabírají na vášnivosti a intenzitě.
Tak nějak to bylo i u nás. Asi začnu věřit romantickým filmům. Líbali jsme se, jako by to nikdy nemělo skončit. A dle mého názoru ani nemělo. Jenže kyslík člověk prostě potřebuje. Oddálili jsme se od sebe, abychom se prudce nadechli. Zůstali jsem k sobě přitisknutí čelem, oči zavřené. Bylo to jako pohádka. Něco, po čem jsem toužila už strašně dlouho se stalo skutečností a bylo to snad ještě hezčí než v mých snech. V tu chvíli by se mohlo stát cokoli, ale my bychom zůstali k sobě přitisknutí. Zašeptal, že chce, aby to trvalo na věky, ani netušil, jak moc se naše touhy shodovaly. Tak ráda bych to splnila. Trochu jsme se od sebe oddálili a otevřeli oči. Nemusel nic říkat.

Vzal mě za ruku a společně jsme opustili ložnici i společenskou místnost. Zavřeli se do prázné učebny a přitulili se k sobě na zemi v rohu třídy. Hladil mě po vlasech, mnul prameny mých černých kadeří v prstech, jemně se konečky prstů dotýkal mé tváře. Občas si můj obličej otočil k sobě aby se mohl hladově zmocnit mých rtů.
Rukou zajel pod košili a já se zachvěla. Všimnul si toho a ruku vytáhl. Po chvíli však s ní zajel znovu na to samé místo. Pochopil, že můj třas nebyl způsobený ani chladem, ani nervozitou. Věděla jsem, že bych ho měla přerušit, ale neměla jsme dostatek vůle, a vždycky jsem chtěla vědět, jaké to s ním bude. Připadalo mi, že se tohle odehrává pouze ve snu. Když na to všechno s odstupem času myslím, nedovedu si úplně vybavit, co jsem cítila, protože to byl úplný koktej citů.

Rozepnul mi košili a začal ji sundávat. Když jsem se však i já přiblížila k zapínaní jeho košile, najednou ucuknul, napřimil se a řekl, že nemůže.
Nechápala jsem to, hleděla jsem na něj se smutkem v očích a nechápala. Ani jsem nemohla. Protože to on by zradil důvěru nejlepšího kamaráda a ještě své přítelkyně. Já jsem vůči Seamusovi necítila tolik závazků jako on. Měla jsem ho ráda, to ano, ale to leckdy nestačí. A když se do cesty postaví vášeň, jdu i přes mrtvoly. Jenže pro něj to byl nejlepší kamarád, nedovedla jsem si představit, co všechno se v něm teď musí dít. Bitva, kterou mezi sebou sváděla míra přátelství s vášní. Oba dva city natolik sobecké, že nedokázali vydržet jeden vedle druhého. Zvítězil rozum a s ním přátelství.
Přerušil mne, avšak neodtáhnul se. Chtěl, aby se naše těla dotýkala a my cítili ten proud čehosi podivného, sladkobolného, co mezi námi pulzovalo.

Vzal můj obličej do dlaní, dlouho se mi díval do očí. Pak mi přejel palcem po tváři.

,,Jsi nádherná," zašeptal. Já se na něj koukala a nedokázala odtrhnout oči. Něco tak nádherného a zároveň tolik smutného mi nikdy nikdo neřekl. V tu chvíli mi totiž došlo, že my spolu nikdy nebudeme. Je pro nás pozdě. Vždycky bylo.

,,Naposledy," přitáhl si mě k sobě a políbil tak, jak mě ještě nikdy nikdo nelíbal. Bylo to, jako kdyby měl po tom skončit celý svět. A on svým způsobem skončil.
Byla jsme to já, kdo polibek přerušil. Beze slova jsem se zvedla a odešla. Myslela jsem, že budu brečet, ale slzy se nějak nedostavovaly. Jenom nekonečná únava a rezignace. Někde v koutku duše se mi jako moýl třepetal pocit natolik nádherný, že zahnal veškerý smutek.
Další den jsme kolem sebe chodili, jako kdyby se nic nestalo. A já byla ráda, že začínají prázdniny. Bez Deana, ale i bez Seamuse.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 paní archivová paní archivová | Web | 4. února 2011 v 14:57 | Reagovat

No, tohle je těžké zhodnotit. Jsem cynický člověk, který se vyžívá v depresivních povídkách a tohle je něco, co bych nazvala "ne svým šálkem kakavíčka".. má to prostě celé romantickou zápletku. Ale jsem ráda, že to čtu. Vrací mě to do časů, kdy jsem z HP hltala úplně vše, a ten pocit se mi líbí. Navíc je tahle kapitola trochu hořká, trochu smutná.. přesto se mi víc líbily předchozí. Asi na mě tohle bylo příliš náhlé (nebo mi jen vadilo to velké přirovnání k filmu? ono jinak než náhle k takovým věcem ani nedochází, takže..). Celkově se mi to líbí, jen pořád pociťuji takový "deníkový" nádech.. to je tou ich-formou, to za to může.
A máš tam někde napsané "touhy shodovali", tak tam patří tvrdé y :)

2 paní archivová paní archivová | Web | 4. února 2011 v 14:58 | Reagovat

Teď si ten komentář čtu a přijde mi, že vyznívá záporněji, než to cítím a chci, aby mé zhodnocení bylo vnímáno, takže: chválím tě navíc .)

3 chillychilly chillychilly | Web | 4. února 2011 v 17:03 | Reagovat

[2]: Děkuji, nevyznívá záporně, prostě jen to není tvůj šálek kávy a já to chápu, ne každému se tohle může líbit.
Teda, musím říct, že jseš skoro jako můje beta, za což jsem jedině ráda, stává se mi dost často, že v počítači ty chyby prostě nevidím. Na papíře ano, ale tady, jak mi to přijde všechno stejné, tak to prostě nevidím, jsem ztracený případ.

4 kami kami | 5. února 2011 v 13:42 | Reagovat

Fandím Deanovej inteligentnej hlave a dúfam, že ako preskočila vášnívá iskra z nej na neho, tak jeho rozmum preskočí na ňu. (Vždy som bola na hrdinky zlá.) Ale dobré, rýchle a so spádom. :-)

5 chillychilly chillychilly | Web | 5. února 2011 v 13:46 | Reagovat

[4]: Kdo říká, že má Dean rozum? :-D
Uvidíš, nech se překvapit. Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama