Ve společenské místnosti (22)

22. února 2011 v 10:49 | chillychilly |  Pohřběte své mrtvé (HP FF)
Tak a příští krátkou kapitolou nám končí první část. Sice jsem původně chtěla tuhle kaitolu ukončit o trochu dřív, ale pak jsem si řekla, že vám to nechám až takhle do konce. Snad se bude líbit.


,,Jamesi, ty jsi takovej idiot až to snad ani není možný!" Carla se zarazila. Nedokázala rozeznat, komu tenhle hlas patří, ačkoli si byla jistá, že ho zná. Bylo jasné, že ten dotyčný docela hlasitě konverzuje s Jamesem Potterem. Chtěla se otočit a vrátit se zpátky, pak si ale vzpomněla na spokojeně se usmívající spící Lily a rychle si to rozmyslela.

,,Co tě žere!" odpovídal neméně hlasitě James. Carla poznala, že má již značně upito.

,,Co mě žere? To snad nemyslíš vážně. Museli vás vidět úplně všichni. To ste si alespoň někam nemohli zalézt? Nebo, ještě lépe, nemohl jsi se alespoň udržet a nejdřív se s Carlou rozejít?"

,,Nikde jsem jí na tom večírku neviděl. Navíc, stejně se s ní rozejdu."

,,Ty seš normální debil. Nemyslíš na to, jak jí asi je. Viděla vás tam."

,,Cože?" v Jamesově hlase zazněl podton zděšení.

,,Jo, viděla. Utekla hned po tom."

,,Ale ne. Nechtěl jsem, aby to viděla. Tohle si nezaslouží."

,,Na to jsi měl myslet dřív."

,,Já jsem v tu chvíli tak úplně nemyslel. Prostě tam byla Lily a najednou jako by tam byla jenom ona. A já jsem jí políbil. A ona mi nevrazila facku nebo tak. Přitiskla se ke mě..." Carla si v duchu dovedla představit, jak si dole pod schody mladík pročísl vlasy. Úplně před sebou viděla jeho zasněný obličej.

,,Jenže tam nebyla jenom Lily. Hele, jsem sice rád, že ti to s Lily vyšlo, ale byl bych daleko radši, kdyby tady nebyla další osoba, která tím trpí."

,,A co že se o ní tak najednou zajímáš," pokusil se James převést rozhovor jinam.

,,Je to moje kamarádka. A navíc, je to hrozně fajn holka. A ty seš pako."

,,To vím že je fajn, ale nikdy ses tolik nezastával Siriusových obětí."

,,Jenže to byly slepice,"

,,To není odpověď. Hele, Reme, tobě se líbí," Remus, no jasně. Carle docvaklo, s kým to tady James mluví, ačkoli ho vlastně musela poznat už dávno. Pomalejší myšlení přičítala ještě pořád mírné poopilosti.

,,Měli bysme jít spát. Než ten hluk někoho vzbudí," vyhýbal se mladík odpovědi. James se jenom zasmál.

,,Nepustím tě do ložnice dřív, než mi odpovíš," chvíli mezi sebou zápasili, ale pak to Remus vzdal.

,,Jo, líbí se mi. Stačí? Je milá, chytrá, fajn a hezká. Komu by se nelíbila. A ty seš troll, protože jsi tak si s tak úžasnou holkou takhle zametl," James ho polácal po zádech, idiotsky se zachechtal a společně odešli do ložnice.

Carla chvíli počkala než sešla do místnosti. Najednou cítila tolik emocí. Jamesovi by nejradši jednu vrazila, Lily chtěla vytrhat všechny její nádherné vlasy, ale na druhou stranu jí Remusova slova a to, že se jí zastal zahřála u srdce.   
A pak si uvědomila to, co se právě dozvěděla. Remusovi se líbila. Tomu tichému a milému mladíkovi, který byl vždy poblíž se líbila. Jenže, zapátrala chvíli ve svém nitru, on jí ne. Měla ho ráda, to ano, ale jako kamaráda. Byl to úžasný člověk, ale rozhodně nepomýšlela na nějaký romantický vztah s ním. Prostě pro ní z jejich čtyřky existoval James a tím to haslo. Nikdy jí nepřitahoval ani Sirius a ani Remus. A Peter už vůbec ne.
Utěšovalo ji jen to, že Remus jí o tom nejspíš nikdy neřekne a proto ho nebude muset odmítnout. To by Carle trhalo srdce. Otočila se čelem ke krbu a zírala do uhasínajícího ohně. Přemýšlela o sobě, o Jamesovi, o Lily, ale hlavně o Remusovi. O tom v jak malých detailech dával najevo svoji náklonnost. Jenom o drobných přechodech v chování vůči jeho okolí a vůči ní. Měla si toho všimnout. Jak tak o všem přemýšlela, začala se jí zavírat víčka.
Mírně s sebou trhla, když někdo otevřel portrét a ten zavrzal. Tím jediným pohybem shodila na zem skleničku, kterou stále svírala v ruce. Sklenka se rozletěla na tisíc kousků, Carla vyskočila z křesla a pozdě příchozí jediným švihem hůlky dal skleničku dohromady.

,,Slečno Bennetová," ozval se hlas profesorky McGonnagalové. Carla se lekla, co může dělat takhle pozdě ve společenské místnosti? Žádný zakázaný večírek se přece nekoná.

,,Ano, paní profesorko?"

,,Je mi to moc líto, ale pojďte prosím se mnou," v dívce hrklo. Tohle rozhodně nevěstilo nic dobrého. Takhle pro ni už jednou přišli.

,,Paní profesorko, co se stalo?" zeptala se po chvíli s úzkostí v hlase.

,,Pan ředitel vám všechno vysvětlí," řekla jí s lítostí v hlase. Vážně tam slyšela lítost? Automaticky profesorku následovala a přemýšlela, kolik toho ještě dneska v noci snese. Nezpozorovala, kdy přišly před chrlič, který ukrýval vstup do ředitelny. Profesorka vyslovila heslo a obě vyjely po točitém schodišti nahoru. Pak bez zaklepání vstoupily dovnitř. Za stolem seděl plně oblečený Brumbál, ruce spojené ve stříšce a pohlížel na obě příchozí.

,,Dobrý večer," pozdravila ho Carla.

,,Prosím, posaďte se," ukázal jí na židli. Dívka na ní kamenně dosedla a čekala, co bude dál. Bála se toho, co uslyší. Děsilo ji, jak na ni byla McGonnagalová hodná. Děsilo ji, že je ředitel takhle pozdě vzhůru a vypadá, jako kdyby ani nešel spát. Děsilo jí, že zrovna ona je teď tady.

,,Musím vám s lítostí oznámit, že smrtijedi dnes zaútočili na dům vaší babičky," Carla chvíli tu informaci zpracovávala. Jistě, bála se, že by mohla uslyšet něco podobného, ale i tak ji to prostě úplně paralyzovalo.

,,A babička?"

,,Její tělo jsem nenašli. Dům doslova zmizel z povrchu zemského." Její tělo nenašli, dům zmizel... tohle všechno jí prolétalo hlavou rychlostí blesku. A jí najednou napadlo, jak strašně je ospalá a jak moc se jí chce brečet a že by ze všeho nejradši omdlela. Že by chtěla usnout a už se nikdy nevzbudit. Nebo ještě lépe vzbudit a zjistit, že se jí celý její dosavadní život jen zdál a že se právě narodila.
Pak se podívala na Brumbála a chtěla se ještě na něco zeptat. Jenže uviděla lítost vepsanou v jeho očích a soucit. A ta kombinace ji naprosto odzbrojila. Všechno na ní dopadlo plnou vahou a ona to nevydržela. Slzy se jí rozkutálely po tváři a dívka sjela ze židle na podlahu, kde klečela a nechala všechnu tu bolest, aby vyrazila na povrch.
Už nemá žádnou rodinu. Všichni umřeli. Její rodiče dávno a babička dnes. 
Byla ráda, když jí konečně zvedli a dopravili na pohovku, kterou pro ni vykouzlili. Pak dostala životabudič a ten ji trochu donutil uvažovat. Bolest však zmírnit nedokázal. Bolest nad tolika ztrátami, které prožila v tak krátkém čase.

,,Potřebuji jí zařídit pohřeb," zamumlala. Neměla nejmeší tušení, co všechno to obnáší, ale zařídit to musela.

,,Její tělo se nenašlo," podotknul měkce Brumbál.

,,Chci jí zařídit pohřeb. Zasloužila by si ho. Musím ji pohřbít, každý máme právo na pohřbení svých mrtvých" skoro křičela.

,,Slečno, napijte se ještě," sklonila se k ní madame Pomfreyová. Carla ani nezaznamenala, kdy přišla. Odstrčila její ruku s lekvarem a postavila se.

,,Chci ukončit studium," pronesla zvučným a přesvědčeným hlasem. Pohlédla při tom do očí Brumbála.

,,To nemůžete," zasáhla McGonnagalová.

,,Ale ano, smím. Jsem plnoletá."

,,Bohužel, Minervo, má pravdu," řekl tiše Brumbál a zaštrachal ve stole odkud vytáhnul svazeček papírů a dal se do vyplňování. Carla se posadila naproti němu a pozorovala každý jeho tah perem.

,,Přečtěte si to a pak to tady podepište," přistrčil papír k dívčině ruce. Carla to jen zběžně prolétla očima a podepsala se. Brumbál si od ní vzal papír zpátky a vložil ho do nějaké složky.

,,Ještě dnes jste studentkou naší školy. Máte však volno na vyřízení vlastních záležitostí. Od zítřejšího dne studentkou být přestáváte. Prosím vás, abyste si vyklidila své věci. Učitelé vám napíší hodnocení, bohužel, nemáte ukončený ročník, ale můžete požád o přezkoušení z OVCí," na to dívka přikývla. Studium teď pro ní nebylo důležité. Chtěla odsud pryč. 

,,Testament vaší babičky se bude projednávat zítra na ministerstvu kouzel. Měla byste se dostavit do kanceláře Wulfrica Škudlivého v deset hodin dopoledne."

,,Proč se závěť mojí babičky bude projednávat na mimisterstvu kouzel. Ona nebyla čarodějka."

,,Vaše babička ne, ale její předci, jak je vám jistě známo, ano. Navíc vaši rodiče byli také kouzelníci a i jejich majetek vám bude nyní náležet. Vaše babička nechala vše napsat na vás, tudíž to nechala uschovat na ministerstvu kouzel."

,,Jistě. Zítra v deset dopoledne. Můžu už jít?"

,,Samozřejmě," pokynul jí Brumbál a ona vyšla ze dveří. Najednou toho měla tolik zařizovat. To odvádělo myšlenky od babiččiny smrti a ona se s ní vyrovnávala kupodivu dobře. Jen nesmí ani na chvíli přestat v nějaké činnosti.  
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Betka Betka | Web | 22. února 2011 v 19:14 | Reagovat

HURÁ!
Tak som sa tešila na novú kapitolu! :D Síce zomrela Carlina babička, myslím, že si to dobre zakončila...Celá táto časť bola výborne vymyslená aj spracovaná. :)

2 chillychilly chillychilly | Web | 22. února 2011 v 20:04 | Reagovat

[1]: Oh, tak to děkuji, ona ta příští kapitola ještě bude patřit do první části, ale bude taková kraťoučká a vcelku o ničem. Pak začně druhá část.

3 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 23. února 2011 v 19:55 | Reagovat

Paráda. Škoda jen jeji babičky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama