Otcovská výchova

4. září 2011 v 10:54 | chillychilly |  jednorázovky
Je to taková vyloženě krátká věc na otřepané téma, ale já jsme si to prostě napsat chtěla. No, nejsem si s tím vůbec jistá, ale to posoudíte sami. Teď se mi prostě nic nedaří, ale snad se zase rozepíšu.
Postavy: Malfoyovi
Žánr: temné, divné, o ničem, skoro drabble


,,Synu, pojď sem," vždy, když slyším jeho chladný hlas, otřesu se. V nitru se mě vždy zmocní podivný mráz a nejraději bych utekl. Jenže Malfoy nikdy neutíká, jak mi otec laskavě podotýká snad denně.
Už vím, co bude následovat. Dopustil jsem se podle něj prohřešku a to se Malfoyovi stát nesmí. Nejdříve si vyslechnu přednášku, po celou dobu bude v ruce držet hůlku a sem tam si s ní klepne do dlaně a pak bude následovat trest. Nevím, co na mě sešle tentokrát, ale nic hezkého to nebude.
Jeho řeči nevnímám a pouze sem tam chladně přikývnu, přesně tak, jak mě to naučil. A pak mnou projede příšerná bolest. Takovou jsem ještě necítil. Je to něco natolik příšerného, že křičím a v duchu prosím, abych už přišel o vědomí. Můj vlastní otec na mě seslal kletbu, která se nepromíjí.
,,Bolest je opojná, že? Když ji můžeš způsobit druhým," pronesl tichým hlasem do ticha rušeného jenom mým prudkým lapáním po dechu.
,,Vstaň," zavelel a já nemohl jinak než ho poslechnout. Mé tělo se proti tomu pohybu bouřilo a já musel zatínat zuby, abych nesténal bolestí.
,,Teď ty," pokynul hůlkou na skříň, ta se rozletěla dokořán a v ní se ležela nějaká mudla. Tvářila se vystrašeně a byla evidentně umlčena silenciem. Matka by nic takového doma nesnesla. Podporovala Pána Zla, jak mohla, ale nikdy by se k němu nepřidala a nikdy by nepřipustila, aby se něco ze špíny světa dostalo k ní do jejího čistého a klidného domova.
,,Víš jak na to. Musíš o myslet vážně," nenávidím ho.
Jsem spíše po matce, nemám potřebu někde něco dokazovat, ať to udělají jiní za mě. Chci žít svůj život v klidu a přepychu, jaký mi jen zajišťuje moje jméno. Nechci běhat po venku a vrhat kletby ať po mudlech nebo ostatních kouzelnících. To není hodné člověka mého jména, otec je však jiného názoru.
,,Crucio," zamumálm a namířím na ženu. Ta sebou jednou cukne a vše skončí.
,,Ty to nemyslíš vážně," zasyčí otec. Má pravdu, nemyslím, hnusí se mi to.
,,Crucio!" namíří na ní hůlkou otec. Fascinovaně a zároveň zhnuseně se koukám na obrázek přede mnou. Vím, že se nesmím odvrátit, to bych akorát seslal hněv na svoji hlavu.
Musím to zkoušet několikrát za sebou. později už místo ženiny hlavy vidím otcův chladný výraz a najednou mi to jde. Vložím do toho kouzla všechnu svoji nenávist, kterou vůči němu cítím.
,,Avada kedavra," pronese otec lenivě a skončí ženino trápení. Oddechuji skoro stejně rychle, jako bych byl já sám podroben mučení.
Podívám se na podlahu, kde leží tělo té mudly a zhoupne se mi žaludek. Je to poprvé, co vidím něčí mrtvolu. Chci odvrátit zrak, ale nemohu. Přitahují mě její tmavé oči plné bolesti a strachu. Vidím v nich svůj pokřivený obraz a najednou si připadám stejný jako otec. Ale ne, já nikdy nepřipustím, aby můj syn musel vytrpět o samé co já.
,,Výborně, Luciusi, pro dnešek můžeš jít," propustí mne a já vím, že se mi dnes bude o těch očích zdát.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bromance Bromance | Web | 4. září 2011 v 19:47 | Reagovat

Jo ták, on to nebyl Draco. Je to pěkně vystižený, jak se Lucius změnil, až hrůzostrašně. A hrozně mi připomínal Draca takovým tím počátečním slaboštvým a nerozhodností. Chválím :)

2 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 4. září 2011 v 19:58 | Reagovat

Ježiši, já myslela, že je to Draco a ty tady místo toho přímo pod mým zrakem mučíš Luciuse a Abraxas si to ještě očividně velmi užívá!!! Neodpustitelné. Já teď nebudu moc spát!

3 Iskka Iskka | 5. září 2011 v 13:57 | Reagovat

Počkat a jaký Pán Zla? Když byl Lucius děcko, tak se snad ještě žádný Pán Zla nekonal, ne?

4 chillychilly chillychilly | Web | 5. září 2011 v 22:54 | Reagovat

[1]: Já si prostě myslím, že Lucius je takový mírně zženštilý :) no, ano, chtěla jsme tam zapracovat, to, že on tohle prostě nikdy svému synovi neudělá... :) takže padla volba na Luciuse

[2]: Tak Lucius si zaslouží nějaké to mučeníčko, abych tam pak mohla naklusat a utěšovat ho a utěšovat :D

[3]: Nooo, on už Lucius v této ukázce není děcko :) a taky, když byl na škole, tak už Voldy působil.
Vždyť je přece v šestce ve vzpomínce, jak se na škole Voldy seznámil s Abraxasem Malfoyem a to už kul smrtijedské plány. Takže si myslím, že v té době rozhodně už Hadí ksicht působil.

5 kami kami | 6. září 2011 v 9:14 | Reagovat

Tak to bol vážne dobrý chyták.
Lucius ako mladý chlapec bol zaujímavý. Len pri takejto povahe by mi tam nesedelo mentorstvo voči Severusovi a to tam musí byť. :-D
Nápad sa mi veľmi páči, je to inšpiratívne.

6 chillychilly chillychilly | Web | 7. září 2011 v 19:06 | Reagovat

[5]: Tyjo zvláštní, že nikdo nečekal, že by to mohl být Lucius :D
Tak víš co, doma byl takový ten ušlápnutý, dokud jeho otec žil, ale nad svým okolím chtěl mít pocit moci :) takže na ně přenášel to, co otec na něj :D
Děkuji, děkuji

7 Kerol Kerol | Web | 8. října 2011 v 8:27 | Reagovat

No počkej! Jako? Já celou dobu myslím, že se mluví o Dracovi a ty najednou Luciusi? To je parádní, skvělé. Moc se mi to líbilo, tedy sice to mučení nebylo moc pěkné, ale mluvím o celém tom výtvoru. Krásné... jen na konci jsem si uvědomila, že se mu to nepovedlo. Jeho syn toho také hodně zažije, takže... :) Ale povídka dobrá, jen jsem si všimla pár překlepů ale to se stává :D

8 chillychilly chillychilly | Web | 11. října 2011 v 22:41 | Reagovat

[7]: Všichni si myslí, že je to o Dracovi :D zajímavé :)
Jj, překlepy, překlepy... ty mám všude
Děkuji moc :)

9 Eduard Nud Eduard Nud | 10. listopadu 2015 v 10:16 | Reagovat

Abych se přiznal bez mučení, mne otec nikdy nevychovával. Na mne měly vliv maminka a babička. A tak mi nikdy neřekl to, co by malý chlapec měl vědět. Asi to sám nevěděl. Maminka a babička to věděly, ale asi si myslely, že bych to nepochopil.

Veškeré informace jsem čerpal z televize a knih. Ale znáte televizi. Jak to musí všechno klapnout, a za každou cenu aby to sedlo. A teď ten nemocný otec do toho. Ten byl to samé. I když, ale nechme toho. Byl jsem jsem s ním málo, ale měl na mne obrovský vliv.

On ta moudra říkal spíš mamince a ta je následovně tlumočila mně. A tak, když jsem ve škole otevřel pusinku, všichni se mohli potrhat smíchy. Na to jsem si zvykl a pokládal jsem smích jako synonynum dobré nálady a důkaz toho, jak jsem vtipný. Ještě teď, když něco řeknu a nikdo se nesměje, mám strach, že se na mne zlobí. To víte. Co si budeme povídat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama