Parazit

21. září 2011 v 21:46 | chillychilly |  jednorázovky
Nejprve k názvu, nevěděla jsem, jak to nazvat, takže v tom nehledejte hlubší význam. Tohle byl pracovní název, pod kterým jsme to měla uložené v rozepsaných a nějak jsem se nedonutila vymyslet jiný. Doufám jen, že to není moc zmatené a nebudete se v postavách ztrácet...
Hlavní postavy: Poznáte všichni, v povídce nejsou jmenováni, ale odstavec s každou určitou postavou je oddělen barevně.
Žánr: pocitové nic, touha popsat různé parazitické pocity, roztodivný lidský trojúhelník a neustále zapadání do vyjetých kolejí



Vetkl polibek do blonďatých vlasů, odhrnul jejich clonu ze spícího obličeje a na chvíli se na něj zahleděl. Pak potichu odešel.

Seděla v obývacím pokoji a čekala až se vrátí domů. Z nervozity si natáčela prameny rudých vlasů na prsty. Měla strach, sžírala ji zvědavost a v neposlední řadě také žárlivost. Při každém hlasitějším zvuku vyskočila z křesla a pak se s povzdechem znovu posadila. Vchodové dveře práskly a ona se vrhnula do chodby, aby ho objala.
Přitiskla se k němu. On ji však roztržitě pohladil po zádech a mírně odstrčil.

Nechtěl ji objímat, ne po tom, co držel v náruči svého blonďatého anděla. Tušil, že tím na všechno jenom upozorní, ale nemohl si pomoci. Nechtěl cítil dotek nikoho jiného, než jeho. Nechtěl, aby ho líbaly jiné rty a aby ho ve vlasech vískaly jiné ruce. Aby nějak zamaskoval svoji nechuť, zamířil do děského pokoje a doufal, že jeho roztržitost přičte starosti o nemocného potomka.

Jeho podivné chování ji překvapilo a znovu ji bodnul osten žárlivosti. Už měsíce se bála, jestli si nenašel milenku. Když však zamířil k Jamesovu pokoji, trochu se uklidnila. Avšak ten nepříjemný parazitický pocit v ní přetrvával dál.

Po probuzení se překulil na druhou stranu, místo vedle něj však zelo prázdnotou a bylo studené. Zamračil se. Znal důvod jeho brzkého odchodu a věděl, jaká je jeho situace, ale i přes to všechno se nemohl zbavit žíravého pocit žárlivosti. A závisti. Hrozně záviděl jeho manželce, že je s ním a může s ním být, nemusí se společně schovávat před světem.
Toužil, aby syn jeho milence neexistoval, protože tušil, že to je to největší pouto, které ho s jeho ženou poutá. A on tak zoufale chtěl, aby je dva poutalo něco ještě silnějšího. Zároveň se bál, aby vše svojí žárliostí nezničil. Když však uslyšel jenom slovo o jeho ženě, hned se mu v útrobách cosi pohnulo a podivně to zabolelo.

Stál v koupelně před zrcadlem a pozoroval svůj obličej. Najednou si připadal, jako kdyby se díval na úplně cizího člověka. Opatrně zvednul ruku a dotknul se jizvy ve tvaru blesku. Nemohl odtrhnout pohled od svého odrazu, něco ho donutila při pohledu na něj přemýšlet nad tím, jakou má všechno ještě cenu. Ani netušil, kdy je jeho život skutečný a kdy je to přetvářka. Nebyl si sám se sebou v ničem jistý.

Ležela v posteli a čekala, až za ní přijde. Roztržitě hladila snubní prsten a po tváři jí tekla osamělá slza. Doufala, že až se dnes vrátí z práce, vášnivě ji políbí a skoro odnese do ložnice. Pořád byla stejně naivní, neustále doufala, že se to změní.
Brumbál by řekl, že její naděje je dar, ona by řekla, že prokletí.

Stál u okna a koukal do ulice. Ačkoli věděl, že je to nemožné, doufal, že ho spatří, jak jde k němu domů. Bude celý promoklý a z černých rozcuchaných vlasů mu bude kapat voda. Představoval si, jak se rozesměje a pak ho hůlkou usuší, aby ho následně zatáhnul do sprchy. Už ve sprše to nebudou moci vydržet a naléhavě se na sebe budou tisknout, ale on nepovolí, dneska měl chuť na předlouhé a pomalé milování.

Postel na jeho místě poklesla, když si lehnul. Natočil se ke své manželce, aby ji políbil na dobrou noc, byl to zvyk, nic jiného. Překvapilo ho, že se pokusila jejich polibek prohloubit a on se nijak nebránil. Možná, že v tom byla z jeho strany jenom lítost a možná i trochu touhy.

Udivilo ji, že se jejímu polibku podvolil, nedovolila si však nad tím dlouho přemýšlet. Prostě chtěla, aby to pokračovalo v čemž jí ochotně vyhověl. Po dlouhých měsících plných tichého usínání vedle sebe konečně zase usínali spolu. Propleteni do podivného zpoceného pletence spokojeně usnuli.

Vzbudil se ráno a cítil se mizerně. Pokusil se ve spánku pokračovat, ale nešlo to. Proto rozmrzele vstal a udělal si kávu, kterou se mu podařilo vylít na svoji bělostnou košili. Naštvaně praštil pěstí do stolu a vzápětí toho zalitoval. Ruka ho pekelně bolela a on byl ještě v mizernější náladě než před tím. Potřeboval se odreagovat. Potřeboval jeho. Potřeboval, aby ho zbavil jeho strachu, jestli s ním ještě stále chce být, který se ho zmocnil každé následující ráno, kdy odešel ke své manželce.

Vzbudila se a cítila se výborně. Se širokým úsměvem se podívala na svého muže. Byl rozcuchaný, na tváři měl otlačený polštář a spokojeně oddechoval. Ze spánku se jemně usmíval. Znovu se k němu přitulila a zase usnula.

Vzbudil se a cítil se... výborně jak už dlouho ne. Nemusel dlouho v paměti pátrat, co tuhle jeho změnu způsobilo. Podíval se na svoji ženu a pocítil podivnou něžnost a touhu jí už nikdy neublížit. Chtěl, aby tahle chvíle pokračovala navždy. Konečně se cítil, že má své místo, že přesně někam zapadá. Ve vedlejším pokoji spal jeho syn a tady ležela jeho žena. Nechápal, proč se tohle všechno snažil tolik rozbít a zničit. Věděl, že se s ním už nikdy nesmí sejít.

Když mu neposlal sovu a celý týden se ani neozval, pochopil. Cítil se zrazený, využitý a pocítil podivnou bolest, když si uvědomil, že mu nestál ani za to, aby mu to řekl do očí. Pak se v něm zvednula zvláštní hrdost, že s někým jako je on nikdo takhle zametat nebude.
Chtěl ho zničit. Chtěl vidět, jak se před ním bude plazit po kolenou.

Byl rád, že se s ním nepokusil sejít, že mu neposlal dopis a že se neobjevil u něj doma na prahu, aby vyzradil celou hořkou pravdu. Doufal, že to tak zůstane. Už nikdy nechtěl svoji rodinu ztratit.

S rukama na pečeti složky s důkazy o tom, že ani on není čistý jako lilie a nežije pouze nudným rodinným právaznalým životem, se zarazil. Před očima se mu objevil jeho obličej, jeho úsměv, který tolik miloval. A pak udělal druhou dobrou věc ve svém životě, hodil složku do krbu. Koukal se, jak oheň stravuje jeho prostředek k pomstě a cítil, že je to tak nejlepší.

Seděla v obývacím pokoji a nemohla se dočkat až přijde domů, měla pro něj jedno sladké tajemství. Rukama si přejela po břiše a usmála se.

Vetkl polibek do blonďatých vlasů, odhrnul jejich clonu ze spícího obličeje a na chvíli se na něj zahleděl. Pak potichu odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bromance Bromance | Web | 22. září 2011 v 9:11 | Reagovat

Tuhle povídku musím vychválit do nebe. Ze začátku mi to připomínalo Zkrocenou horu - ten milostnej trojuhelník, zmatenost, ty city atd. Bylo to tak neskutečně reálně popsaný, až jsem měla husinu. Drarry! Ten se nikdy neočte, a když ho píšeš ty, tak to už je něco :). Je to krásně čtivý a ten poloviční sad end tomu všemu nasadil korunu.
Já se úplně rozplývám. Krásný, fakt krásný!

2 lucrecia lucrecia | Web | 22. září 2011 v 11:52 | Reagovat

Jej to bylo krásné. Všechny ty emoce jak z toho plynuly. Už dlouho jsem nečetla něco tak krásně napsané. Moc se ti to povedlo. A líbil se mi i ten konec, který je takový už ze života, kdy nic nemůže být tak dokonalé.

3 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 22. září 2011 v 15:57 | Reagovat

Nádhera. Vážně. Dnarry nemám ráda. Ano, přiznávám. Ale tady jsem poznala akorát Draca (přičemž jsem si ještě ze začátku myslela, že je to Lucius) a když padlo jméno James jakožto syn, říkala jsem si, jestli vím, jak se jmenoval harryho dedeček. Až pak mi to celé došlo a poznala jsem Harryho. Ale vůbec to tak nevypadalo. Nádherně, nádherně napsané protkané neuvěřitelnou škálou emocí. Krása. A ten konec.

4 kami kami | 22. září 2011 v 17:58 | Reagovat

Zdá sa mi to, alebo sa začínaš zahryzávať do drarry. Nie že by mi to prekážalo, lae asi trošku áno, stále dúfam, že keď nedostanem Lucius/Severus, tak sa plne zahĺbiš do Malfoycestu. Ale inšpirácii žiaľ neporučíš.
Poviedka bola ale veľmi dobrá, koniec tomu dodal určitú výmimočnosť a v podstate načrtol aj do krutej reality. To bolo najlepšie.

5 chillychilly chillychilly | Web | 22. září 2011 v 21:53 | Reagovat

[1]: Já jsem teda Drarry začala psát přednedávnem, nikdy jsme ho neměla ráda, ale nějak jsem ho začala číst u tebe a u Nel-ly a najednou jsem zjistila, jak je v něm Dráček sladký a že ani ten Potter mi v něm tolik nevadí. :)
Děkuji moc

[2]: Snažila jsem se, aby to působilo trochu realisticky. Děkuji moc, o emoce jsem se snažila, jsem ráda, že je to znát :)

[3]: Já taky neměla Drarry ráda :D a co teď píšu :)
Hmmm, Lucius... jenže ten se hodí do páru akorát tak se Severusem a pak teda ještě s nějakým Blackem, no :)
Děkuji, moc :)

[4]: Taky mi to poslední dobou přijde, zase si musím napsat nějakého hezkého Luciuse nebo Remuse, protože to vypadá, že jinak skončím u Drarry :D
Jsem ráda, že se vám všem konec líbí, děkuji moc

6 nel-ly nel-ly | Web | 23. září 2011 v 0:26 | Reagovat

Mrcha jedna šedivá, co si to vůbec dovoluje, nepatří tam! Ne-pa-tří!
Každopádně... nebudu říkat, že jsem chvíli nebyla zmatená, ale jakmile všechno zapadlo, kam mělo, už jsem si prostě jen užívala hořkosladký příběh nejkrásnějšího páru na světě.
Ach ano... dokonalost, jak ses naučila na slash (a já byla ráda), tak jsem o to radši, že ses konečně naučila i na správný pár :P

věta: Brumbál by řekl, že její naděje je dar, ona by řekla, že prokletí.
- byla naprosto, ale naprosto bezkonkurenční

7 chillychilly chillychilly | Web | 23. září 2011 v 1:28 | Reagovat

[6]: Na správný pár :D když ty společně s Bromance jsi mě zkazila... Vážně se mi začali dohromady líbit :)
Dráček je s ním prostě slaďoučký jako cukr a Potty taky má cosi do sebe (i když je to sebestředný vůl).
Já vím, je to ze začátku zmatené, ale doufám, že pak už se v tom dá vyznat. Já jsem tam prostě nechtěla zmiňovat ty jména.
Oh, děkuji, ona naděje prostě je dar i prokletí :)

8 nel-ly nel-ly | 23. září 2011 v 20:23 | Reagovat

[7]: Potřík je hovádko, o tom žádná. Ale když je s Dráčkem, tak... ťutununu (ha, před chvílí jsem po dlouhé době přečetla tak možná třetí Snarry v životě a i když tam byl stále telátko, tak prostě Drarry je Drarry)

9 paní archivová paní archivová | Web | 28. září 2011 v 18:42 | Reagovat

Líbí se mi zopakování prvního a posledního odstavce, a také celková třípohledová forma. (Po pravdě jsem k téhle povídce nahlédla už dřív, ale připadala mi nějak hrozivěji barevnější a zase jsem vycouvala:D) Ale jinak mám trochu problém. Jako popis to funguje hezky. Ale.. není to nic nového. Je to hluboké a dobré svým starým způsobem, takovým (nechci říct omletým) zažitým. Možná protože jsem četla spoustu povídek na téma trojúhelníku a obav a nejistot - zkrátka mi to nic nedalo, pořádně jsem se nezačetla, protože mi pořád atakovalo mozek "to znám", "to taky" a nemohla jsem si odpomoct od takového pocitu předvídatelnosti.

10 chillychilly chillychilly | Web | 29. září 2011 v 17:36 | Reagovat

[9]: Barevná je no :D já jsme jinak nepřišla na to, jak to odlišit. Takže barvičky tě děsí, jo? :D
Hmm, asi to bude mírně omleté téma, když já jsem si chtěla napsat nějakou klasiku. A oni dva se na to hodí, plus Ginny je takový přirozený rušivý element.
Děkuji za komentář a názor

11 doprava aktuálně doprava aktuálně | E-mail | Web | 9. července 2012 v 18:27 | Reagovat

máte pěkný blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama