Kapitola 1

1. března 2012 v 11:19 | chillychilly |  Lovec
Tak jsem se nakonec do této povídky pustila a rozhodla se, že jí napíšu. Nepředpokládám, že by měla hodně kapitol a bude celá o Rabastanovi a o Lestrangeových. Snad se bude líbit. Povídka O zvířatech a lidech je taková malá ochutnávka toho v jakém duchu se povídka ponese.
Jinak celou tuto povídku bych chtěla věnovat Kami a Guenon, které mě podpořily v tom, abych to napsala jako povídku.



Rabastanovi bylo jedenáct, když ho otec poprvé vzal na lov. Dal mu do ruky cosi, co se podobalo lidské pušce, obléknul ho do drahého loveckého obleku a k dovršení všeho mu na hlavu nasadil směšnou čepici. Pak od něj odstoupil a koutkem úst se pousmál. Rabastan tenhle úsměv velmi dobře znal, byl plný pohrdání a výsměchu. A to všechno patřilo jemu.
Do pokoje vešel starší bratr, který vypadal v loveckém oblečení tak přirozeně. Ve všem vždy vypadal daleko lépe než Rabastan. A vždy se všemu uměl přizpůsobit. Otec ho uznával. Co by Rabastan dal za to, aby se na něj otec někdy podíval tak, jako na Rudolphuse. Aby ho poklepal po rameni, jak to jeho bratrovi dělal skoro po každém úspěchu.

Prodírali se hustým křovím a Rabastana kolikrát napadlo, jestli to není pro čistokrevného kouzelníka ponižující postavení. On sám si tak připadal jako zloděj, který se krade stínem a snaží se být neviděn. A pak se podíval vedle sebe na bratra. Ten vypadal jako nebezpečná šelma. Obličej mu zářil vzrušením.
Otec gestem naznačil, ať se více rozprostřou do prostoru a Rudolphus se po chvíli úplně ztratil z Rabastanova pohledu. Stejně tak otec. A on zůstal uprostřed lesa sám. Pevně stisknul pušku a rozhodl se, že na sobě nedá znát strach. Otec mu přece před tím říkal, že zvířata lidský strach vycítí. Nesmí se bát, nesmí. Něco v křoví opodál zašustilo, Rabastan se s děsem v očích otočil a namířil. A pak z křoví vyskočilo to největší zvíře, jaké kdy viděl. Chlapec udělal cosi mezi poskokem a rychlým úprkem pryč a svalil se na zem. zbraň mu vyletěla z ruky a on zůstal neozbrojený v přítomnosti toho největšího vlka, jakho kdy viděl. Strašlivě páchnul a žlutýma očima se vpíjel do Rabastana. Pak pozdvihnul pysky, odhlalil sadu obrovských zažloutlých zubů a potichu zavrčel.
Rabastanovi se chtělo kříčet, prosit, ale nevyšel z něj ani hlásek. A taky věděl, že by to bylo k ničemu, akorát by mohl křikem vlka vyprovokovat k útoku. Třeba ho nechá být a odejde. A třeba taky ne. Ale možná, že když se mu podaří dostatečně dlouho zůstat na živu, třeba ho někdo objeví.
Svaly na těle vlka se napjaly a on se připravil ke skoku. Rabastan otevřel pusu a chtěl se rozkřičet na celé kolo, když se lesem rozlehla rána a na chvíli chlapce ohlušila.
Vlk se zhroutil, očima pozoroval Rabastana a pak jakoby z nich cosi vyprachlo. Najednou byly tak prázdné a tak nijaké. Chlapec z nich nemohl spustit zrak. Vypadalo to, jako kdyby přestaly pozorovat okolní svět a obrátili se dovnitř. Jako kdyby někdo zhasnul nějaké světlo, které za nima bylo, stáhnul rolety. Najednou, jako kdyby tohle cosi, co ze všeho nejvíc připomínalo vlka nikdy nežilo. Bylo to fascinující.
,,Rabastane," narušil tu skoro posvátnou chvíli otcův hlas.
,,Vezmi ho, půjdeme domů. A příště se snaž neudělat takovou hloupost," otec se otočil a odešel. Chlapec ještě chvíli seděl na zemi a pozoroval mrtvého vlka. Pak splnil otcův příkaz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bromance Bromance | Web | 1. března 2012 v 16:47 | Reagovat

Dlouho jsem u tebe nebyla sakra, já jsem hroznej ulejvák :-?
Každopádně koukám, že tohle je zase z úplně jinýho soudku, než jsem u tebe zvyklá. Není to sice tématika, která mě většinou bere, ale nebudu to přece odsuzovat hned po první kapitole :-D počkám si na pokráčko, třeba mě to chytne :-)

2 Guenon Guenon | Web | 1. března 2012 v 18:59 | Reagovat

Daddy-issues. Věčné téma, a k věčně opomínanému Rabastanovi se hodí moc.
Velice se mi líbilo to přidání první smrti, kterou spatřil. Chápu jeho fascinaci, a to je úspěch tvých psacích schopností, protože takové věci nemusím... Popsalas to moc dobře.
Je smutné, že i takhle malé děcko lituje světa, ve kterém se musí přizpůsobovat. A ten obdiv brášky tam byl taky, to značí samé dobré věci... Do budoucna :)
Jednoduše začátek upěl na plnou čáru. Tohle bude vynikající povídka, já to cítím :D
A děkuju moc za věnování, jsi zlato :) *hrdě se naparuje a rozbije si hubu o futra*
Jedenáct... Sakra, ti čistokrevní byli šílení. To se mi tááák líbí :D

3 kami kami | 1. března 2012 v 20:57 | Reagovat

Veľmi sa mi páčila veta: ". A pak z křoví vyskočilo to největší zvíře, jaké kdy viděl."
Keď si predstavým maličkého jedenásťročného Rabastana... myslím, že vtedey sa mu muselo zdať veľké a strašidelné všetko.
Myslím, že si to rozohrala veľmi dobre, bol to len mini úvodík, ale stačil. Spomenula si všetkých podstatných a hlavne sa to dalo človeklu dobre predstaviť. Ako mu z pohľadu zmizol Rodolfus a potom i otec a on ostal sám, úplne sám.
Ale aj tak to všetko nemalo na ten úplný začiatok, prvotný vstup do deja. Keď si spomeniem na tú predchádzajúcu jednorázovku... všetko to tam tak pasovalo. :)
A ďakujem za venovanie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama